Dne 13. listopadu jsme si měli možnost připomenout těžký úděl lidí, kteří žijí v naprosté tmě. Tento den je totiž zasvěcen nevidomým. Na světě žije asi 150 milionů osob se zrakovým postižením, z toho 38 milionů lidí je nevidomých úplně. Jak se těmto lidem žije, jak tráví své dny a jaké mají sny a touhy, jsem se zeptal Adély Gregorové, dívky, která se narodila 24. října 1979 v Ostravě Zábřehu se závažným očním onemocněním zvaným glaukom neboli zelený zákal. Ten měl za následek poškození očního nervu, v důsledku čehož Adéla přišla o zrak. V současné době bydlí v Ostravě Mariánských Horách a denně dochází do chráněných dílen nebo do Múzické školy při Lidové konzervatoři v Ostravě.
Zdravím Tě, Adélo. Na úvod se tě zeptám, jsi nevidomá od narození?
Ano jsem, ale do svých osmi let jsem viděla barvy a dodnes je mám v paměti. Takže když se oblékám, tak si oblečení vybírám podle toho, jakou má barvu. Teď už barvy nevidím, tak mi s tím musí pokaždé někdo pomoct.
Co tvé dětství, jaké bylo? Jaká je tvá nejsilnější vzpomínka na dětství?
Mé dětství nebylo nic moc, už od raného dětství jsem musela každý rok dojíždět do nemocnice až do Prahy, kde jsem musela být bez rodičů. Můj nejhorší zážitek byl, když jsem šla do první třídy do Brna a rodiče mě tam nechali a šli domů. Já tam zůstala úplně sama a ubrečená. Na to si vzpomenu každé září, když začíná školní rok. V Brně jsem absolvovala školní docházku.
Jaké školy jsi navštěvovala?
V Brně to byla škola pro zrakově postižené, kde jsem docházela asi až do sedmé třídy. Pak mne rodiče chtěli mít doma, tak mě přeřadili do klasické školy v Ostravě. Po ukončení základní školy jsem šla na rodinnou školu taky do Ostravy. Asi ve dvaceti letech jsem absolvovala střední školu, obor košíkář rovněž v Ostravě.
Používáš nějaké speciální pomůcky? Co využíváš nejčastěji?
Ano používám. Mám takzvané koloríno a taky používám ozvučený mobilní telefon. Koloríno je přístroj sloužící k tomu, že když třeba nevidomý k němu přiloží nějaké oblečení, dokáže mu zjistit barvu toho oblečení. Nejvíce používám mobilní telefon.
Přemýšlela jsi někdy o vodicím psu?
Ano, uvažovala. Jelikož máme moc malý byt, tak se mi do toho dvakrát nechce. Je mi líto zavírat pejska do malého pokoje.
Máš nějak speciálně upravený byt?
Ne, nemám. Doma jsem zcela samostatná a přestavba bytu není nutná.
Zajímáš se o dění kolem sebe, když kráčíš po ulici?
Ano, vše mne velmi zajímá, hodně se vyptávám toho, kdo jde po ulici se mnou.
Jak se staví lidé k nevidomým? Potýkáš se ve společnosti s předsudky kvůli svému hendikepu? Co by sis přála změnit v uvažování lidí?
Většina lidí o nevidomých nic neví. Takže když kráčím po ulici a jdu třeba s někým za ruku, tak se nám dost lidé smějí. A většina lidí ani nepozná, že jsem nevidomá. Také se mi nelíbilo, když mne někdo nazýval slepou. To slovo se mi přímo hnusilo. Teď se mi to už nestává, protože nosím tmavé brýle a do mých očí nikdo nevidí. Přála bych si hlavně, aby lidé o nevidomých lidech věděli více.
Jak zvládáš situace v neznámém prostředí?
No ještě se mi nestalo, abych něco nezvládla. Brzy se aklimatizuji a pak už i v neznámém prostředí jsem jako doma.
A co tvá rodina, tví sourozenci? Pocházíš z romské rodiny, jak přijali tvůj hendikep?
Mám dva sourozence, sestru a bráchu. Se sestrou si moc nerozumím, ale bráchu mám moc ráda. Ano, pocházím z romské rodiny. To, že nevidím, přijali v klidu. Jenom když jsem se narodila, tak se mamka zhroutila. Vůbec nevěděla, že jsem nevidomá, řekli jí to lékaři asi za tři dny po mém narození.
A jak to vnímají teď, jsou pro Tebe oporou?
Někdy ano a někdy zase vůbec. Když se jim chci třeba s něčím svěřit, tak mě neposlouchají. Většinou se svěřuji kamarádům anebo známým, ale rodičům se prostě svěřovat nemůžu.
Umíš romsky? Jaký je tvůj vztah k romství a romské kultuře?
Romštinu ovládám bezvadně, ale nepoužívám ji. Nemám ten jazyk moc ráda. Ale za to, že jsem Romka, se nestydím.
Zažila jsi někdy problémy kvůli svému původu?
Především v dětství ve škole. Tak třeba jsem byla „černá cigoška“ atd. Vždyť to znáš... Víš, co je zajímavé? Měla jsem spolužáky, kteří také neviděli, ale to, že jsem Romka, poznali i přesto, že byli naprosto nevidomí.
A co tvá práce? Mohla bys přiblížit náplň své práce?
Navštěvuji terapeutickou dílnu pro hendikepované v Ludgeřovicích. Je to vesnička mezi Ostravou a Hlučínem. Jsou tam lidé všelijak postižení, většinou mentálně, ale taky tělesně, především lidé na vozíčku. Já jsem tam takové zpestření, mají mě tam moc rádi. Většinou se tam stříhá molitan nůžkami, vycpávají se polštáře atd.
Jak trávíš svůj volný čas? Jaké jsou tvé koníčky?
Docházím do Múzické školy při Lidové konzervatoři v Ostravě – Mariánských Horách, kde jsem taky jako doma. Je to můj druhý domov. Zde hraji na klavír, zpívám, tančím, učím se angličtinu a taky tam odpočívám. Doma trávím většinu času u počítače a píši si s přáteli.
Jak by sis představovala svého budoucího partnera?
Se mnou to náročné mít nebude, protože já ani náročná nejsem. Hlavně aby byl na mne hodný a aby mě měl rád. Už asi rok se seznamuji po internetu, ale zatím se na mne štěstí neusmálo. Většinou jsem se zklamala, ale pevně doufám, že se jednou na mne štěstíčko usměje a budu šťastná.
Přála by sis do budoucna děti?
Ano, po dětech toužím, jen doufám, že to ještě v životě zvládnu, protože už mám 31 let.
Jaké jsou tvé sny a plány do budoucna?
Nejvíce toužím po svém bytečku, který si zařídím novým nábytkem a budu si sama hospodařit. Zatím jsem u rodičů, kde mě to už nebaví. Snad se mi tato touha jednou splní.
Rozhovor byl poskytnut pro časopis pro děti a mládež Kereka.
0 komentářů:
Přidat komentář