Přináším zde rozhovor se mnou poskytnutý do časopisu Romano hangos:
Tomáš Drkula se narodil 28. dubna 1977. Pracuje jako asistent pedagoga na ZŠ praktické v Rožnově pod Radhoštěm. Jeho úkolem je především asistovat při přenášení a polohování postižených dětí. Tahle práce jej hodně uspokojuje. Tomáš je oddán četbě, nejraději čte dobrodružné romány či fantastickou literaturu. Rád poslouchá hudbu, především tradiční etnickou hudbu ze všech koutů světa. Má rád moravský a slovenský folklor, keltskou, izraelskou, tureckou a taky romskou muziku. Rád chodí s přáteli do čajoven nebo navštěvuje hudební festivaly.
Zdravím tě. Nejdřív se zeptám, jestli si vzpomínáš na své dětství. Jaké bylo?
Naštěstí jsem vyrůstal v milující rodině, takže jsem měl dobré zázemí. Ty nejhezčí vzpomínky z dětství mám samozřejmě na prázdniny, na řeku Bečvu, u které jsme trávili s bráchou prakticky celé léto. Ještě na rybaření a taky na rožnovský skanzen, kde pracoval táta mého kamaráda, a tak jsme s ním měli možnost volně se pohybovat v celém areálu Valašského muzea po celý rok. Takže myslím, že mé dětství bylo celkem fajn.
Dětství uteklo jak voda a z tebe se stalo dítě školou povinné. Jakou školu sis vybral po školní docházce? A čím jsi chtěl být jako dítě?
Jako každé dítě jsem měl různé představy o své budoucí profesi. Tak třeba hasič, malíř, spisovatel… Asi největším snem pro mě bylo stát se veterinářem, neboť jsem v dětství hodně tíhnul k přírodě a ke zvířatům. Možná proto jsem si později zvolil střední zemědělskou školu. Myslel jsem si, že díky ní budu moct se zvířaty pracovat, ale už během studia jsem poznal, že zemědělství není můj obor a že si svou budoucí kariéru představuji jinak. Školu jsem sice dokončil, ale naštěstí mě osud dále vedl jiným směrem.
A kam tě osud přivedl?
Hned po škole jsem získal práci právě v téhle pečovatelské profesi.
Jak vycházíš se svou rodinou, přibliž nám ji. A kde pracuje tvá maminka, otec a sourozenci?
Oba mí rodiče pracovali v bývalé Loaně Rožnov, taťka jako strojní a mamka textilní inženýr. V současnosti otec dělá v jedné rožnovské firmě, matka je už v důchodu, ale dál se realizuje ve vytváření uměleckých předmětů. Mám jednoho sourozence, Petra, kterému je třicet jedna let. Vystudoval pedagogickou a filozofickou fakultu a momentálně pracuje v Muzeu Novojičínska jako dokumentátor a kurátor výstav. Brácha je nadšený hudebník, moc rád zpívá a hraje na různé nástroje, taky skládá hudbu. Mám ještě babičku ve Vítkově, které je osmdesát tři let a stále se těší pevnému zdraví. Moje přítelkyně Andrejka je vyučená kuchařka a pracuje v Ústavu sociální péče Vincentinum ve Šternberku. Ráda sportuje a taky dříve získala spoustu ocenění v různých sportovních disciplínách. Taky miluje hudbu a moc ráda tančí. Naší Natálce je pět let, nejvíce ji baví malování.
Zeptám se tě ještě na tvé zájmy...
K mým zálibám patří především fotografování, četba, amatérsky též muzika. Největší mé hobby je ovšem malování obrazů olejovými barvami. Nejsem žádný profesionál, nemám ani výtvarné vzdělání, tvořím spíš jen pro sebe podle fantazie. Mým oblíbeným tématem jsou opuštěné krajiny nebo městečka a také se někdy odvážím pustit do portrétu.
Pracuješ jako asistent pedagoga na praktické škole v Rožnově pod Radhoštěm. Přibliž nám své povolání. Jaké jsou tvé pracovní povinnosti?
Pracuji tam na Základní škole praktické. Působím jako asistent pedagoga ve speciální rehabilitační třídě. Docházejí k nám těžce postižené děti, upoutané na invalidní vozík nebo jen polohující. Přístup je tady hodně individuální. Výuka u nás probíhá převážně formou různých her. Mým úkolem je především asistovat při přenášení a polohování těchto dětí, pomáhat jim při sebeobsluze. Děti se nedokáží samy najíst, proto se musí krmit, přebalovat, je třeba jim pomáhat při oblékání. Spolu s kolegyněmi denně s nimi malujeme, cvičíme a polohujeme nebo masírujeme je masážními strojky. Když je příležitost, chodíme i na vycházky nebo představení pro děti. Každý den zpíváme za doprovodu kytary. Kromě těchto povinností mám také na starost školní p očítačovou síť, dohlížím na všechny počítače na škole.
Co ti tahle práce dává? Vyměnil bys ji za jinou?
Tato práce mě hodně naplňuje. Dělám zde už jedenáct let a asi bych neměnil. Na naše děti jsem si hodně zvykl a vždy, když nějaký náš žák končí docházku, tak to hodně prožíváme. Funguje tady skvělý kolektiv, mám výborné vztahy i s nadřízenými, čehož si také velmi cením. Za svou praxi jsem zde pracoval i v dalších třídách, pomáhal ve školní družině i ve školce a získal spoustu zkušeností z práce s postiženými dětmi.
Vzpomeneš si na své začátky? Jaké byly?
Práci jsem získal krátce po střední škole, takže jsem ze začátku neměl moc zkušeností. Ale neměl jsem žádné výrazné problémy „zapracovat se“ a získat si důvěru u dětí i u nových kolegů. Naopak děti jsem si rychle oblíbil a ony si, myslím, oblíbily i mě. Když jsem začínal, byl jsem ve škole jediným asistentem. Takže mezi mé pracovní povinnosti patřila i každodenní docházka na poštu, vyřizování v bance nebo na školském úřadě, doprovod dětí na autobus nebo domů.
Vzpomeneš si na své první setkání s Romy?
Narodil jsem se ve městě s celkem početnou romskou komunitou. Romové tam byli i našimi sousedy, takže jsem měl mezi nimi kamarády už v dětství. Díky tomu jsem ani jako dítě nijak zvlášť necítil potřebu rozlišovat Romy od Neromů. A myslím, že to mi zůstalo dodnes. Kolikrát jsem se v životě ocitl v situaci, kdy jsem byl nějak zoufalý nebo nevěděl jak dál a byli to právě mí romští přátelé, kteří mi pomohli nebo dodali sílu.
A co tvůj osobní život? Žiješ s romskou dívkou Andrejkou, jak jste se spolu seznámili?
S Andrejkou jsme se poznali v době, kdy jsme oba prožívali nelehké období a oba jsme byli zklamaní z předchozího vztahu. Hned jsme si padli do oka, zamilovali se do sebe a velice brzy jsme i s malou Natálkou vytvořili svou rodinu.
Text a foto: Veronika Kačová
0 komentářů:
Přidat komentář