Mazal tov Natálce

Mazal tov znamená hebrejsky hodně štěstí. Je to fráze, která se za jiných okolností používá spíše k vyjádření gratulací během šťastné a významné chvíle či události. Přesněji znamená doslova „stalo se štěstí,“ a jedná se o reakci na tuto událost. Mezi jiné běžné použití slov mazal tov (v jazyce jidiš mazel tov) patří však také moment uvědomění si, že je za námi těžká či špatná událost nebo zkušenost. Proto jsem v nadpisu popřál štěstí do života malé Natálce z Vítkova, která má za sebou zkušenost, jakou si mnozí z nás ani nedokážou představit. Mnozí z nás by totiž po této příšerné osobní zkušenosti již nebyli mezi živými.

Natálka se měla těšit ze života stejně jako ostatní děti jejího věku. Bylo jí jedno, jestli se lidé rozdělují na Čechy, Romy a ty ostatní. Je to čisté, nevinné stvoření, které těžko může za to, že nějací netvoři, jež ztěží můžeme nazývat lidmi, její křehké tělíčko odsoudili k smrti uhořením. Snad díky zázraku a především díky statečnosti jejího organismu je tady stále s námi. A já si z celého srdce přeji, aby byla co nejdříve zdravá a děkuji zejména trpělivé a obětavé péči lékařů, kteří o ni s láskou pečují.

Od 18. dubna, kdy se ve Vítkově stala tato hrozivá událost, se internetem jako rakovina začala šířit obrovská vlna pochybností a zcestných teorií o tom, jak to doopravdy bylo. Prakticky každá diskuse na toto téma byla zahlcena příspěvky "zlých jazyků" o vymahačích dluhů či úmyslném zapálení nemovitosti, kriminální činnosti členů rodiny nebo nespravedlivou milostí prezidenta republiky. Většina těchto diskutérů naprosto zpochybňovala možnost rasově motivovaného útoku. Možná se někteří báli si připustit, že je něco tak zrůdného v naší společnosti vůbec možné. Ano, bohužel je. Zato ti lidé, kteří se verze útoku neonacistů drželi, byli stále uráženi a nazýváni lháři a podvodníky.

Jeden z dalších oblíbených argumentů "zlých jazyků" byl, že domek patřil skupině německých občanů a rodina jej obývala neoprávněně. Je třeba si však uvědomit, že v oblasti, kde se tato tragédie stala, patřila většina objektů starších padesáti let dříve německým občanům. Jakým způsobem k těmto nemovitostem přišli Češi, zde není třeba popisovat. Takže odsuzovat někoho za to, že bydlí na Vítkovsku neoprávněně v domku po Němcích, je v dnešní době dost ubohé.

Teď, když je zcela jasné, že šlo o čistě rasisticky motivovaný čin a že v celé kauze naprosto nehrálo roli nic jiného, by si měli tito pisálkové sáhnout do svého svědomí. A pakliže se ještě najde někdo, kdo to stále zpochybňuje, měl by podle mého názoru nejspíš zvažovat o návštěvě psychologa.

Natálka z Vítkova je nechtěným symbolem toho, že se v naší zemi děje něco špatného. Proto bych si moc přál, aby Češi slovanského i romského původu, kteří odmítají násilí stejně jako já a chtěli by změnit mezilidské a mezikulturní vztahy v naší zemi, v míru spojili své síly a sbratřili se. Není důvod žít vedle sebe v nenávisti a vzájemném odmítání svých kultur. Nenávist plodí jen zlo a násilí. Každý člověk je osobnost, nejsme všichni stejní. To, že se někteří lidé a některé kultury navzájem odlišují, nemusí být zákonitě špatné. Určitě si máme navzájem co předat a můžeme žít v míru pospolu - Jekhetane.

Povolil jsem zde vkládání komentářů. Zdržte se zde prosím příspěvků kritizujících životní styl Romů, vulgárních výrazů, urážek a osobních útoků a rasistických projevů, dále vkládání odkazů na články či fotografie z oblastí výskytu sociálně patologických jevů a sociálně vyloučených komunit apod. Takové příspěvky či komentáře mimo diskuzi budou mazány. Bavíme-li se o tak těžkém lidském neštěstí, jako je pokus o upálení dvouleté holčičky, nejsou zde vůbec na místě komentáře typu: "s cikány se nedá žít" nebo "alou do Indie". Předem vám děkuji.

Festival Jánošíkův dukát 2009

Jako je tomu každý rok, i letos hostilo rožnovské Valašské muzeum v přírodě festival lidových písní a tanců Slovenska Jánošíkův dukát. Stalo se tak o prvním srpnovém víkendu pod záštitou Obce Slováků v České republice a Folklorního sdružení České republiky. Vedení festivalu se tradičně zhostil předseda Obce Slováků, doktor Vlastimil Fabišík. Celá akce si vzala za cíl upevnit vztah a prohloubit úctu slovenských obyvatel žijících v Čechách a na Moravě ke svým tradicím, mravním hodnotám a kulturnímu dědictví. Diváci letos měli možnost shlédnout 21 folklorních souborů a kolem 730 účinkujících z České republiky, Slovenska i ze zahraničí.

Úvodem festivalu se v páteční podvečer představily v přivítacím programu „Z maľovanej truhlice“ v 19.30 hodin soubory Omladina z Košic, Kmotričky z Brna či Považan z Povážské Bystřice. Poté se při lidové zábavě v celém areálu Dřevěného městečka zpívalo, popíjelo a tančilo až do bílého rána.

Rožnovské náměstí T.G.Masaryka druhého dne ožilo pestrými barvami krásných slovenských krojů. Vystoupení začalo v deset hodin a bylo živou pozvánkou do Skanzenu, kde v poledních hodinách pokračoval program malou školou tanců z Trenčínska „Živá klenotnica“, „Fujarôčka moja“ školou hry na pastýřské hudební nástroje a přehlídkou dětských folklórních souborů. Představily se soubory Čučorietky z Třince, Púčik z Brna, Dunaječek z Olomouce, Klnka z Bratislavy a Stavbárik ze Žiliny. Kromě Slováků, nejspíš nejpočetnější menšiny v ČR, zde žije několik dalších etnických skupin, na něž organizátoři pamatují a každým rokem dávají možnost divákům z řad majoritní společnosti poznat v dvouhodinovém pásmu kus jejich umění. I letos tomu bylo tak a na jevišti se v pořadu s názvem „Žijeme v jednej zemi“ předvedli představitelé bulharské, řecké a romské menšiny. Balkánské rytmy si mohlo publikum vychutnat díky bulharskému souboru Pirin z Brna, jižní krev a své kořeny nezapřeli ani členové řeckého souboru Antigoni z Krnova, kteří předvedli velice temperamentní bojový tanec starý asi dva tisíce let. Romské etnikum zde zastoupil soubor Čercheňa kolekcí tanců olašských Romů.

Rytmiku a dynamiku však nepostrádal ani další program, v němž dostali slovo folklórní soubory z České republiky, zpracovávající slovenský folklór. Kolem osmé hodiny večerní následovalo pásmo zahraničních krajanských folklorních souborů, zvané „Hostia naši milí“, plné písní, tanců, výskoků, podupávání a víření krojů různých regionů Slovenska.

Po setmění přišly na řadu dva závěrečné pořady sobotního večera. Tradičně proběhl devátý ročník soutěže ve stloukání másla a v soutěžním klání „Od buka do buka“ se střetli Jánošíci z Čech a Slovenska. První místo v soutěži družin horních chlapců obsadil Rudolf Letko z Považské Bystrice. Závěr večera patřil lidovému muzicírování v celém areálu městečka.

V neděli měli návštěvníci muzea poslední příležitost ochutnat něco ze specialit tradiční slovenské kuchyně, či si odnést na památku nějaký suvenýr, od výšivky, kraslice, až třeba po fujaru. Tento sortiment byl k dispozici na tradičním jarmoku po celou dobu konání akce. V závěrečném galaprogramu se na pódiu vystřídali všichni vystupující, naposledy za doprovodu cimbálu a dalších lidových nástrojů zazněly krásné písně Slovenské země a nakonec se účastníci XI. ročníku festivalu rozloučili společnou písní.

Každý národ svou identitu a sílu i smysl své existence nachází především v lidovém umění a v lidové písni a proto má interpretace, zpracovávání a rozvíjení těchto tradic nesmírný význam. A tak se už nyní můžeme těšit na setkání na XII. ročníku mezinárodního festivalu slovenského folkloru Jánošíkov dukát, jehož datum je předběžně stanoveno na 6. až 8. srpen 2010 ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

Fotogalerie z celé akce je zde.

Festival Romská píseň 2009

Pod vedením Demokratické aliance Romů ČR a pod záštitou premiéra vlády České republiky, ministra vlády ČR pro lidská práva, hejtmana Zlínského kraje a starosty Města Rožnov pod Radhoštěm se i v letošním roce koncem července v malém amfiteátru dřevěného městečka rožnovského Valašského muzea v přírodě uskutečnil festival Romská píseň. Tohle setkání se konalo již po patnácté a proto už má dobré jméno a tradici. Festival je realizován s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky a je Úřadem vlády ČR považován za nejvýznamnější ze všech romských hudebních festivalů pořádaných občanskými sdruženími u nás. Letošním cílem této kulturní akce bylo podpořit vzájemnou toleranci a integraci Romů, bourat bariéry mezi majoritní společností a menšinovými skupinami obyvatel České republiky prostřednictvím poznávání rozdílných kultur a vytvářet prostor pro komunikaci a budování pozitivního multikulturního prostředí v České republice. Snahou organizátorů je také zachování a prezentování tradic romské kultury.

Festivalový den byl zahájen tradiční hudební pozvánkou a průvodem rožnovským náměstím. V ulicích se opět rozezněly líbezné i temperamentní romské melodie a dřevěný vůz doprovázený zástupem pestrobarevně oděných lidí a malých pobíhajících dětí opět doputoval do amfiteátru malého valašského městečka. Průvodcem celého sobotního programu byla moderátorka, etnografka a muzeoložka Jana Horváthová. Opět bylo pozváno několik souborů působících na různých místech České republiky a také hudební seskupení ze zahraničí.

Jako první nažhavil publikum Romafest, soubor mladých rumunských Romů, který je známý po celé Evropě. Tito tanečníci a hudebníci jsou opravdu fantastičtí a svou kulturu prezentují s obrovským nasazením. Po nich se mikrofonů ujali muzikanti z Kokavy nad Rimavicou, Kokavakere Lavutára. Populární duo manželů Vladka a Janky Sendreiových, známých nejen ze slovenské verze reality show Výměna manželek či ze seriálu TV Markíza „Sendreiovci“, ale především skvělých zpěváků, nezištných a zapálených ochránců původní romské písně a také autorů kulturního projektu BalvalFest, který má pro slovenskou romskou kulturu veliký význam. Skupina je též doprovodnou kapelou známého romského tanečního souboru Romani Luluďi (Romská květina) z Kokavy nad Rimavicou. Hudebníci kolem Vlada Sendreie se aktivně zapojují do práce kulturně – výchovného občanského sdružení Láčho Drom (Dobrá cesta), z jehož dílny již vyšlo množství projektů pro zachovaní romské kulturní tradice. Z Vladka Sendreie a jeho ženy „krv a mlieko“ Janky, stejně jako v předchozích ročnících festivalu, opět čišela ta nespoutaná radost a zápal pro interpretaci romských lidových písní. Nejpůsobivější byla píseň "E kapura" (Brána) v podání Janky Sendreiové. Paní Janka svým hlasem uchvátila i newyorskou Carnegie Hall.

Dále vystoupila etnomuzikoložka a zpěvačka romského původu Petra Gelbart, žijící v USA a vyučující muzikologii na Harvardské univerzitě v Bostonu. Je to zajímavá osobnost, která se v České republice věnuje programu Naše romské dítě, v němž se rodiče, kteří se rozhodli poskytnout zázemí romským dětem z ústavů, mohou radit o výchově, vzdělávat o romské kultuře nebo si vyměňovat zkušenosti. Program je připraven i pro děti. Petra Gelbart je sama maminkou dvou adoptovaných romských dětí z České republiky. U nás působila též coby lektorka dílen a setkání věnovaných lidskému hlasu a zpěvu - HLASOHLED. Je také členkou správní rady organizace Voice of Roma a romského souboru VIA Romen. Petra hudebně čerpá z hudebního pramene svých předků, moravských, slovenských i německých Romů (Sintů). Za doprovodu akordeonu a kytary zazpívala tradiční romské písně i vlastní úpravy s nádechem šansonu, jazzu a blues.

A protože Romská píseň je festivalem nejen romským ale podporuje sbližování a soužití menšinové a majoritní společnosti, přijal pozvání také slovenský neromský soubor Máj, který pracuje při Gymnáziu Pierra de Coubertina v Piešťanech. Členové souboru, amatéři a nadšenci, propagují lidové tradice ze všech regionů Slovenské republiky. S velikým úspěchem zde předvedli tance z Terchovej, Myjavy, ze Šariša a Zemplína a dalších regionů Slovenska. Dále se návštěvníkům festivalu předvedlo rodinné hudební seskupení Romano Aps (Romská slza) ve složení dvou akustických kytar a dívčího zpěvu. Tito muzikanti měli ve svém repertoáru především písničky v moderním aranžmá.

Po nich publikum přivítalo Veroniku Kačovou s cimbálovou muzikou „Valašské peklo“. Veronika Kačová začala zpívat již od svých osmi let s hudební kapelou Cikne Čhave. Dříve také vystupovala na romském festivalu Gypsy Celebration, který pořadá Ida Kelarová na hradě Svojanov. S cimbálovou muzikou společně zazpívali spoustu romských a slovenských písní, které se pro spoustu Romů již dávno staly srdeční záležitostí.

Umění maďarských Romů předvedli čtyři mladí hudebníci ze souboru Fláre Beás Banda z maďarské oblasti Veszprem. Ve svém hudebním pásmu zahráli na tradiční nástroje, typické pro starobylou hudební tradici Romů z Maďarska.

Ze Slovenska dorazila také známá zpěvačka Jana Kocianová. Mezi její nejznámější hity patří například Zahoď starosti, Pár nôt a Každý deň. Jana Kocianová byla trojnásobnou vítězkou Bratislavské Lyry a velmi ráda zpívá také s cimbálovou muzikou. Program patnáctého výročí festivalu uzavřel opět rumunský Romafest. Diváci tak měli možnost shlédnout cikánské tance specifické pro Vlachy, Lováry a další etnické skupiny rumunských Romů.

Letošní ročník zajisté nezklamal. Počasí letos bylo až na mírné přeháňky příznivé, ostatně jako každým rokem. Jen mi tentokrát chyběl Antonín Gondolán, který je již spoustu let znám jako hvězda česko-romské populární scény a rožnovské Romské písni byl vždy věrný. Taktéž soubor Romathan z Košic, hudební a taneční sbor členů známého košického divadla letos zanevřel na Rožnov.

Důkazem, že romská tradice žije v písni nadále, přestože již jen ve značně stylizované podobě, je stále nemalý zájem především mladých lidí, jak z řad diváků, tak i různých profesionálních a amatérských skupin. V době, kdy je romská menšina v médiích spojována spíše jen v souvislosti se sociálně patologickými jevy, se často zapomíná na kulturu tohoto etnika a především na jejich písně, smutné i veselé, vypovídající o dlouhé pouti Romů světem. Přejme si tedy závěrem, aby romské lidové umění i v časech budoucích vzkvétalo a nadále otevíralo lidská srdce.

Fotogalerie z celé akce je zde.

Hudba v pohybu

Přináším zde jeden starší článek jako vzpomínku na hudební festival Hudba v pohybu:

Čtrnáctého července 2001 proběhl v amfiteátru rožnovského Valašského muzea v přírodě třetí ročník festivalu Hudba v pohybu. Jeho otcem, tvůrcem, dramaturgem a uvaděčem byl Jiří Plocek, brněnský muzikant, rozhlasový moderátor a především šéf hudebního vydavatelství Gnosis, které se již několik let zabývá produkcí tradiční lidové hudby ze všech moravských regionů. Na scéně festivalu J. Plocek každoročně představuje jak své svěřence – cimbálové muziky, lidové pěvce či instrumentalisty, tak i hosty (tuzemské a zahraniční), kteří se nevěnují přímé interpretaci „ortodoxního“ folklóru, ale na lidové motivy buď navazují, nebo s nimi aspoň koketují. Hlavní myšlenkou akce je tedy najít společnou cestu k tradicím skrz ty nejrozmanitější hudební formy, nebo chcete-li od lidové hudby k world music.

Letos vystoupilo celkem šest účinkujících. Jak už zde bývá zvykem, nejprve dostali slovo ti, kteří se snaží tradiční písňový materiál přenášet v původním aranžmá. Místní valašskou kulturu představil ženský sbor z Velkých Karlovic, který si říká prostě Karlovjanky. Tetiny v krojích podávají lidové pjesničky v té nejčistší podobě, bez instrumentálního doprovodu, jejich vícehlasý zpěv je ryzí a halekačky nesoucí se nad strání nepostrádají na autentičnosti.

Ze stejného hraničního pásma, ale více na sever, tedy z moravsko-slovensko-polského pomezí, pochází další soubor, či spíše náhodné setkání muzikantů, kteří „sa potkali s huslami“ – Gorolé. Jsou tématicky zaměření na repertoár obyvatel Nízkých Beskyd – tzv. gorolského etnika. Přestože je to kultura Polska, významně ovlivnila i pohraniční část slovenského území, u nás především oblast Těšínského Slezska. Muzikanti předvedli své umění zahrát a zazpívat písně těchto oblastí ve vlastním svérázném dialektu i reagovat na přání hlediště „zahrajte nějaké Maďarsko!“. Hudecký styl je jednoduchý, živý, prostý jakékoliv zbytečně přetechnizované instrumentálnosti.

Dále už přišli na řadu autoři skladeb vlastních, etnickými prvky jen okořeněných. Jiří Plocek už potřetí uvedl svou domovskou kapelu Teagrass, ve které hraje na mandolínu. Muzika pohybující se na poli bluegrassu, folku, jazzu a swingu nezpracovává pouze kousky ze zpěvníků moravských, hledá i v lidových tradicích východní Evropy, Balkánu, hudby romské a židovské. V rámci vystoupení kapely zahráli dva její stálí členové a jeden hostující muzikant i pár vlastních kompozic v nástrojovém obsazení housle, kytara a kontrabas. Teagrass ochuzený o několik členů původní sestavy včetně zpěvaček letos nepředvedl nic nového a na festivalu byl řekněme spíše do počtu, sám J. Plocek cítil potřebu vystoupení vlastní kapely jaksi omlouvat.

Pavla Milcová na rozdíl od předešlých a následujících seskupení stojí pevnýma nohama na scéně folkové hudby. Od jiných hvězd tohoto žánru se však výrazně odlišuje jedinečností svého hlasového projevu a její příjemně teatrální vystupování spolu s milým uváděním vlastních písní patřilo na festivalu k tomu nejlepšímu.
Módní propojování lidové muziky s populárními hudebními směry charakterizuje styly seskupení Jej družina z Bánské Bystrice a Benedikty z Karviné. Obě mladé formace temperamentními úpravami oslovují především mladé publikum. Slovenská sestava Jej družina hraje východoslovenské a rusínské písně ve vlastních úpravách; vedle nástrojů ryze tradičních, jako jsou gajdy (dudy), fujara, píšťaly, housle, používá instrumenty klasické rockové kapely. Jej družině však zatím chybí „vyhranost“, přesvědčivost v živém kontaktu s publikem. Příliš mnoho nástrojů (devítičlenná kapela) a nepříliš výrazný zpěv vyznívají na otevřené scéně až nepříjemně ploše.

Instrumentace Benedikty je obdobná, podobný je i repertoár – písně slovenské, ukrajinské i moravské. Zatímco u předcházejících vystoupení se obecenstvo bavilo vsedě na lavičkách, při vystoupení Benedikty někteří sedět nevydrželi a pustili se do tance. Tradiční dramaturgický tah – něco rychlejšího na závěr, po loňských Di Grine Kuzine a předloňském Orkiestru sw. Mikolaja – vyšel i tentokrát.

Hudba v pohybu představuje v České republice po dramaturgické stránce jedinečný festival. V programu se objevují kapely, které by se na jiném festivalu setkaly jen stěží. Vedle tradičnějšího folklóru zde hrají nejrůznější fúze a hudba tak prochází nejrůznějšími oblastmi a styly, které se vzájemně doplňují a nechávají znít. Znít lépe v kontrastech a doplněních, které na jednolitých žánrových festivalech mohou unikat. Pokud je dramaturgie festivalu, který nesází na přitažlivost známějších jmen, to pozitivní, zůstává problematickou stránkou akce vlastní produkce. Snaha o vytvoření tradice, o které lze snad při třetím ročníku již začít mluvit, pořadatelům příliš nevychází. Divácká účast je zatím tradičně (sic!) slabá – cca 250 diváků, povětšině místních, je ohlasem poněkud rozpačitým. Nepomohlo ani přesunutí festivalu ze zářijového termínu do hlavní sezóny. Jedním z důvodů bude zřejmě i slabá propagace festivalu – výtvarně zdařilý plakát bohužel není dostatečnou upoutávkou, a víme, na tak maličké akce se mecenáši právě nehrnou. Festival podobného, i když populárnějšího ražení na stejném místě tj. Valašské folkrockování mívá diváků pětkrát tolik. Velmi podstatným nedostatkem je ukončení festivalu po dohrání poslední oficiální kapely. Ona se nám ta muzika z pódia sice dobře poslouchá, ale teprve s pokročilým večerem vzniká v muzikantech ta správná nálada ke společnému zpívání a hraní, k té správné world music. A ten prostor tu zatraceně chyběl. Tak doufejme, že Jiří Plocek nepřemístí, jak se prý nechal slyšet, festival k Brnu, a že zachová přízeň regiónu, kam Hudba v pohybu patří.

Tomáš Drkula, Honza Petružela

Hudba v pohybu, 14. 7. 2001 Rožnov pod Radhoštěm, Dramaturgie J. Plocek, Karlovjanky, Gorolé, Pavla Milcová a Peter Binder, Jej družina, Benedikta.

Žhářský útok ve Vítkově

Chtěl bych zde vyjádřit svůj postoj k ohavnému žhářskému útoku na rodinný domek ve Vítkově na Opavsku, při němž byli v noci 19. dubna těžce popáleni tři lidé. Dvouletá holčička Natálka utrpěla popáleniny na více než 80 procentech těla. Momentálně je v kritickém stavu. Vážné popáleniny utrpěli i její rodiče, sedmadvacetiletá žena a její třiatřicetiletý muž. Dům obývala romská rodina. Podle policie do domku někdo vhodil zápalné lahve.

Já jsem se ve Vítkově narodil. Nebydlím tam, ale mám tam babičku, ke které často jezdím na prázdniny. Tu rodinu jsem znal od vidění, když jsem kolem jejich domku chodil na procházky na Podhradí. Připadali mi naprosto v pohodě. Před domem jsem často potkával ještě jednu holčičku, asi čtyř až pětiletou a moc milou a ta mě vždy zdravila, říkala mi "ahoj". Když jsem si přečetl tu hroznou zprávu, zmocnila se mě obava, zda se obětí tohoto útoku nestali právě obyvatelé tohoto domku. Bohužel podle fotografií domu, respektive toho, co z něj zbylo, se mé obavy naplnily. Ať už to udělal kdokoliv, takový hanebný zločin nesmí zůstat bez trestu. Ještě štěstí, že se blízko nachází bývalá nemocnice, nyní léčebna dlouhodobě nemocných, a že matka i přes svá zranění dokázala holčičku dopravit až tam a vyhledat pomoc. Je smutné, že se musela stát taková tragédie, aby teprve poté začali představitelé státu více uvažovat o nebezpečí nárůstu extremistických hnutí a přibývajících projevů intolerance v současné společnosti. Ale něco se musí udělat pro to, aby se podobné činy neopakovaly a extrémistické spolky si stále nezvyšovaly sebevědomí demonstracemi a provokatérskými či teroristickými aktivitami.

Tato kauza nesmí zase vyšumět. Je třeba si připomenout smutné případy z historie, na které se možná někdy zapomíná. Jako například rasově motivované vraždy Tibora Danihela, Milana Lacka, Oty Absolona, Heleny Biháriové a dalších, kteří zemřeli pro svůj původ. Obětmi neonacistů se u nás stávali i Češi. Příznivci nadřazenosti západní civilizace dnes k hysterickému podněcování k rasové nenávisti využívají i dnešních moderních technologií. Jejich nejsilnějším nástrojem je internet, kde můžou pod rouškou anonymity vesele provokovat a podněcovat agresivní násilníky (nejen) z řad skinheadů k různým teroristickým aktům. Příkladem je spousta fašisticky a antisemitsky orientovaných webů či komentářů na různých diskusních fórech. Doufám jen, že se jimi budou političtí představitelé a orgány činné v trestním řízení nyní zabývat více.

Na závěr bych chtěl malé Natálce popřát, aby v sobě našla sílu bojovat a budu se za ni modlit, aby vše dobře dopadlo. Doufám, že viníci tohoto zrůdného zločinu budou co nejdříve dopadeni a po zásluze potrestáni.

O mém rodném městě Vítkově

Malebné městečko Vítkov je vzdáleno asi 25 km od Opavy a leží mezi řekami Moravicí a Odrou. Ještě v roce 1200 n.l. byla pahorkovitá krajina severní části Oderských vrchů kolem Vítkova neobydlena, hornatou krajinu k severozápadu, do dálky několika set kilometrů, pokrýval hluboký prales. V nížinách kolem Opavy a Fulneku již dávno bydleli lidé. Tato města spojovala prastará obchodní cesta, procházející nedalekou Březovou.

Dějiny města Vítkova jsou úzce spjaty s dějinami vikštejnského panství a tím i s dějinami hradu Vikštejna. Přesný rok založení hradu Vikštejna a města Vítkova není znám, neboť zakládající listiny se nezachovaly. Jisté však je, že město Vítkov bylo založeno ve 13. století Vítkem z Kravař. Vítkov se poprvé uvádí v listině, vystavené v Budišově (25.2.1301) ve věci soudní příslušnosti obyvatel nové obce Steinbachu (Dolejších Kunčic), aby „brala naučení v soudních sporech“ u městského soudu ve Vítkově. Tato zachovaná listina je až dosud nejlepším dokladem toho, že Vítkov byl postaven několik desítek let před rokem 1301, totiž v druhé polovině 13. století.

První osídlenci města byli Němci. Přišli prý k nám z východního Pruska v počtu asi 250 osob. Vlastnili z počátku asi 50 domů, obehnaných palisádami (vysokými dřevěnými špičatými kůly, zapuštěnými do země).
Město včetně hradu Vikštejna a okolí postupně přecházelo do rukou různých majitelů.

V druhé polovině 16. století proniklo do Vítkova silné protestantské hnutí. Většina katolíků přestoupila na novou víru. Evangelíci zřídili ve Vítkově první školu, v níž vyučovali psaní a čtení. Obyvatelé Vítkova se v této době zabývali ponejvíce zemědělstvím, pak řemeslem a obchodem. Třikrát do roka se ve Vítkově konala soudní přelíčení za přítomnosti rychtářů z okolních vesnic.

V roce 1593 lehl při velkém požáru Vítkov popelem. Shořely i palisády kolem města a nebyly již obnoveny. Po válce se Švédy obyvatelstvo města Vítkova trpělo hlady a nemocemi, četné domy byly vypáleny, pole ležela ladem. Ve městě žilo jen 870 obyvatel ve 125 domech. Hrad Vikštejn zůstal od roku 1776 opuštěn a záhy se proměnil ve zříceniny. V letech 1774-1775 dal Jan Julius z Froblů namísto hradu postavit na Horním Vikštejně (nynější Dubová) zámek.

Jedním z důležitých činitelů, které působily na rozvoj města, bylo i školství. Zpočátku bylo na nízké úrovni. Původní evangelická škola ve Vítkově se stala v roce 1630 školou katolickou a podléhala dozoru farního úřadu. Zděná škola ve Vítkově byla postavena u starého kostela. V roce 1927 byla otevřena školní budova pro české děti (mateřská škola, obecná škola, měšťanská škola).

Soukenictví a plátenictví i jiná řemesla přinášely městu bohaté příjmy. Po roce 1850 tovární výroba plátna zatlačila tkalcovské řemeslo. V roce 1858 byla ve Vítkově zřízena rukavičkárna, v rove 1863 tkalcovna hedvábí a továrna na lepenku v Anenském údolí. 1. dubna 1850 byl zřízen berní úřad, 1. července okresní soud i četnická stanice. 15 října 1891 „Rakouská společnost pro stavbu železnic“ slavnostně otevřela provoz železniční traťi Suchdol - Budišov vedoucí přes Vítkov. Počátkem 20. století byla vybudována kanalizace a roku 1904 bylo realizováno elektrické osvětlení.

Při osvobozování města celá dolní část náměstí a téměř celá jeho jihovýchodní strana i přilehlé ulice lehly popelem. Po válce byla vybudována nová bytová výstavba.

Yasmin Levy - Mano Suave

Velmi rád bych laskavým čtenářům svého blogu představil svou oblíbenou zpěvačku Yasmin Levy a její překrásné nedávno vydané album sefardských písní "Mano Suave". Proto zde přináším český překlad jejího hudebního životopisu.

Yasmin Levy se narodila 23. prosince 1975 v Bakaa, staré historické čtvrti města Jeruzalém.

Své první album "Romance and Yasmin" nazpívala v jazyce "ladino" v roce 2004. Její tvorba je velmi ovlivněna prací jejího otce, Yitzhaka Levyho, jež zasvětil svůj život záchraně židovsko – španělské kultury a obzvláště její hudební tradici, přenášené z generace na generaci více než 500 let. Yitzhak Levy se narodil v Turecku, velmi brzy se však i se svou rodinou odstěhoval do Palestiny. Poté začal působit jako zpěvák a skladatel v mladičkém státě Izrael. Tam se stal hlavou sekce národního izraelského rádia, zasvěcené "ladinu", jazyku blízkému kastilštině, jež je používán sefardskými Židy, kteří po vyhnání ze Španělska utekli převážně do Severní Afriky. Dnes už jím mluví jen malý počet lidí, přesto je o tento jazyk v současné době velký zájem.

Přestože Yasmin svého otce ztratila, když byla ještě dítě, vyrůstala s jeho odkazem a vášní pro romansas, balady (dramatické výpravné básně) či kantigas (lyrické písně). Mnohé jí přinesla také její matka, která byla rovněž zpěvačkou. A tak Yasmin začíná zpívat neúnavně a s profesionálním nasazením. Poprvé zazpívala publiku právě na koncertu své matky. Následovalo několik dalších vystoupení, ale až v roce 2002 si jí všimli na Womexu, kde zahájila svou mezinárodní kariéru.

Ve svém druhém albu "La Juderia" Yasmin Levy kombinuje dvě kultury – ladino a flamenko, s příměsí vlivů Středního Východu. Snaží se zde o vrátit ladino do Andaluzie a smíchat jej s flamenkem, stylem, jež v ní vyvolává hudební vzpomínku na starý maurský svět a svět židovsko-španělský, se zvučností arabského světa. Jedná se o historické hudební usmíření.

V "Mano Suave", jejím třetím albu, které vyšlo ve World Village či Harmonia Mundi, pokračuje ve stopách ladina s ještě větší zralostí a osobní zkušeností. V koprodukci britské muzikoložky Lucy Durán a Jerry Boyse byla nahrávka realizována v únoru 2007 ve studiu Livingston v Londýně. Obklopena hudebníky, kteří jsou původem z Íránu, Arménie a Řecka, z Paraguaje, Turecka, Španělska a samozřejmě z Izraele, si Yasmin Levy také pozvala zpěvačku Natachu Atlas k titulní písni svého alba, skvělé "Mano Suave".

Barbican v Londýně, La Villette v Paříži, Womad,... po tři roky Yasmin Levy zaplňuje početné sály a festivaly všude v Evropě a několikrát byla nominována na BBC World Music Awards. The Guardian prohlašuje, že bude určitě příští hvězdou World Music.

Rodina a geografické a kulturní kořeny jsou tím nejdůležitějším pro Yasmin, která dnes žije v jeruzalémském bytě mezi svými rodinnými a profesními povinnostmi a její manžel Isahy pracuje a cestuje s ní, hraje na darbuku v její skupině a stará se o organizaci turné. Když má Yasmin volný čas, vrací se do Jeruzaléma ke svým blízkým.

V březnu 2006 Yasmin Levy dostala cenu Euro-Mediterranean Foundation Anny Lindh za svou aktivní účast v mezikulturním dialogu, za svou práci s hudebníky pocházejícími ze tří různých kultur, aniž by zapomněla na své pouto, velmi silné ke španělské tradici. Tato odměna odráží její naděje do budoucna, ty, které jsou vyjádřeny v uměleckém plánu v "Mano Suave", jak v hudbě, tak v textech. Největším přáním Yasmin Levy je: "aby lidé měli více soucitu vůči sobě a naučili se žít v harmonii".

Yasmin Levy šla ve stopách svého otce. Svým zpěvem a duchovním uvědoměním rozvinula zvláštní schopnost vyjádřit a přenést emoce a historii své kultury. Stala se vyslankyní ladina.

Oficiální stránky: www.yasminlevy.net

Profil na Myspace: myspace.com/yasminlevy