Přání do nového roku

Všem přátelům přeji, aby nový rok přinesl co nejvíc pozitivních věcí. Taky bych chtěl připomenout, že peníze nejsou všechno a nejdůležitější je zdraví a mezilidské vztahy. Mayské proroctví praví, že prý koncem příštího roku budou Země i lidská srdce očištěna od veškerého zla a začne nová etapa lidského bytí. Někteří si to vykládají jako konec světa, ale já to spíš vnímám symbolicky jako naději lidstva duchovně se posunout někam dál. Ať už se stane cokoliv, začít můžeme už koncem tohoto roku tím, že si do dalšího roku dáme předsevzetí být k sobě upřímní, myslet na své blízké a dávat přednost spíše duchovním hodnotám před těmi materiálními.

Do nového roku všem přeji hlavně pevné zdraví a mnoho štěstí!!!

Tomáš Drkula

Read More

Nerušte „zvláštní“ školy!

V poslední době se hodně v médiích mluví o možném zrušení tzv. „zvláštních“ škol. Název zvláštní škola již neexistuje od roku 2005, kdy se na základě nového školského zákona musela všechna školská zařízení tohoto typu přejmenovat na základní školy praktické. Od té doby se speciální školství změnilo. Byla zvýšená snaha, aby co nejvíce dětí se speciálními vzdělávacími potřebami bylo vzděláváno v běžných školách. Pokud je pedagogové vzdělávat nedokázali, pak teprve mohly být na základě souhlasu rodičů a vyjádření odborníků umístěny do speciální školy. V souvislosti se zhoršující se situací lidí v sociálně vyloučených komunitách přijala vláda materiál s názvem „Strategie boje proti sociálnímu vyloučení na období 2011 – 2015“, který byl vytvořen Agenturou pro sociální začleňování v romských lokalitách. Tímto se odstartoval hon na základní školy praktické a volání po jejich úplné likvidaci. Do tohoto boje se bohužel pustili lidé, kteří nemají ani špetku odborných znalostí. Místo aby agentura spolupracovala na rozvoji českého školství, rozhodla se zcela nelogicky a radikálně potlačit něco, co zde úspěšně funguje a vyvíjí se řadu let.

Připadá mi nespravedlivé, jak tito salónní bojovníci za inkluzi hystericky útočí na lidi, kteří mnohdy celý svůj život obětovali péči o děti, jež byly systémem léta odmítány, s láskou pečovali o slabší a snažili se vytvořit příjemné a podnětné prostředí pro žáky, jejichž vzdělávací potřeby nemohly být ve školách hlavního vzdělávacího proudu uspokojeny. Nechápu, jak někdo může tyto lidi označovat za viníky sociálního vyloučení Romů, či dokonce je obviňovat z xenofobie nebo rasismu. Jim totiž na rozdíl od nějakých úředníků na těchto dětech opravdu záleží a nikomu zde nikdy nešlo o „teplé místečko“. Práce s handicapovanými dětmi je někdy velmi náročná a vyžaduje nejen odbornou znalost, ale také spoustu trpělivosti, specifický přístup a empatii. Tyto vlastnosti nelze jen tak získat studiem na pedagogické fakultě. Proti speciálnímu školství začaly bohužel vystupovat i různé organizace a bojovníci za lidská práva. Odvolávají se na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, který v roce 2007 rozhodl, že v ČR dochází k diskriminaci romských žáků. Integraci romských dětí do společnosti jsem vždy fandil, nicméně tato snaha se obejde i bez rušení speciálních škol. V opačném případě by zde došlo k diskriminaci a porušování lidských práv dětí s handicapem. Těmto rádoby humanistům bohužel naprosto chybí jakákoliv znalost v oboru. Proto ti, kdož této problematice nerozumí, by měli zmlknout a spíš se snažit hledat řešení jiných, daleko závažnějších problémů a sociálně patologických jevů ve společnosti.

Nikoho z úředníků nezajímá názor jak dětí samotných, tak ani jejich rodičů. Osobně jsem se zatím mezi nimi nesetkal s jediným kladným ohlasem na slibované zrušení speciálních škol. Naopak se zvedla veliká vlna paniky a nevole proti plánovaným změnám. Sám bych jako rodič chtěl pro své dítě to nejlepší a po kladných zkušenostech s vysokou úrovní speciálního školství bych na doporučení odborníků v případě, že by jeho vzdělávací potřeby nemohly být v běžné škole uspokojeny, neváhal dítě do takovéto školy zařadit. Autoři konceptu inkluzivního vzdělávání naivně slibují na základních školách změny v přístupu ke každému žákovi, podporu rozvoje dětí a zlepšení atmosféry ve školách. Dnes jsou znát čím dál větší rozdíly mezi dětmi z rodin bohatých a sociálně slabších. Nůžky mezi jednotlivými skupinami se s prohlubující se krizí čím dál více rozevírají. Kdo dnes nestíhá, stává se outsiderem. Dětský kolektiv dokáže být velice krutý a individualita se v něm nikdy netrpěla. Agentura slibuje individuální nastavování obsahu vzdělávání. Pakliže by měly ve třídě některé děti jiný vzdělávací obsah než ty ostatní, zajisté by se opět staly jen terčem posměchu a šikany.

Náš současný školský zákon již dávno umožňuje integraci dětí s handicapem do běžných základních škol. Každému dítěti, které projeví zájem se vzdělávat v běžném vzdělávacím proudu, sám osobně fandím. Je ovšem mnoho případů, kdy dítě nároky běžné školy nezvládlo a zařazení do základní školy praktické bylo pak pro něj úlevou. Sám znám několik dětí, které byly přeřazeny do speciální školy až po několikaleté neúspěšné integraci na běžné škole, kde utrpěly četné psychické újmy. Nejenže byly vystavovány obrovskému tlaku a stresům, ale nezřídka sloužily intaktním dětem za otloukánky a fackovací panáky. Teď se tyto děti i jejich rodiče oprávněně obávají, že se jejich „noční můry“ vrátí zpět. Speciální školy nenavštěvují jen romské či problémové děti, jak se spousta lidí domnívá. Tyto školy jsou plně a profesionálně vybaveny i pro děti s kombinovanými vadami nebo autismem, navštěvují je také žáci se středním až hlubokým stupněm mentální retardace. Je zde respektována individualita každého dítěte a žáci zde mají možnost navštěvovat i řadů kroužků a mimoškolních aktivit. Nechci ani domyslet, jaké škody budou na těchto dětech napáchány násilnými integracemi řízenými nějakými úředníky z agentury. Proto doufám, že se zde ještě najdou i rozumní lidé, jimž nebude lhostejný osud znevýhodněných dětí a zastaví hysterickou kampaň proti speciálnímu školství a speciálním pedagogům a spolu s nimi a s rodiči se vynasnaží hledat společné řešení pro zkvalitnění života těchto dětí. Doufám, že moudře rozhodnou speciální školy nerušit a ponechat je jako jednu z alternativ vzdělávání.

Read More

Mít svůj sen. Čekat na to, že nás k němu okolnosti přivedou nebo si musíme za ním jít?

Tento článek byl napsán pro časopis pro děti a mládež Kereka:

Každý z nás jednou měl svůj velký sen. Ať se jednalo o dosažení úspěchu v nějaké sportovní disciplíně, uměleckém směru (hudbě, tanci či bravurním ovládání nějakého hudebního nástroje) nebo třeba nalezení profese, která by jej bavila. Kam až nás naše sny mohou zanést? Jak tyto sny proměnit ve skutečnost, držet se jich a nenechat se odradit neúspěchy? Co se týče prvních dvou variant, tedy sportu a umění, zde rozhodně nelze sázet na náhodu. Přestože někteří z nás mohou mít to štěstí, že jim byly do vínku dány jisté předpoklady a nadání pro daný směr zájmu, musí přesto na sobě tvrdě pracovat a dřít. Ve sportu i v umění hodně záleží na tréninku a správném vedení. Úspěch ani sláva nikdy nepřijdou samy a cesta k nim může být dlouhá, tvrdá a trnitá.

Snem každého mladého člověka je nějaké uplatnění v životě, nalezení sebe sama a získání vnitřní harmonie a životní pohody. To samozřejmě souvisí s životní úrovní, kterou se mu podaří vybudovat a především s prací, která mu nejen zajišťuje obživu, ale taky jej naplňuje a zároveň je jeho koníčkem.

Doba, kdy se mladý člověk musí rozhodnout o své budoucí profesní kariéře, ještě podle mého názoru není zcela vhodná pro tak závažnou volbu. V té době se v podstatě jedná o nevyzrálé dítě, které od narození bylo chráněno rodiči a školou a neví mnoho o světě „tam venku“. Nicméně volba střední školy či učebního oboru ještě nemusí předznamenávat pozdější pracovní uplatnění jedince. Dovolte mi uvést zde mou osobní zkušenost s cestou za mými sny. Když jsem byl dítětem, měl jsem jako každý plno snů a tužeb, čím bych chtěl v budoucnu být. Tyto sny se měnily podle různých okolností. V jednom úseku svého dětství jsem třeba rád rybařil, miloval jsem vodu a přírodu, se svým bratrem a kamarády jsme se zabývali ochranou přírody a péčí o zvířata, díky čemuž jsem zatoužil se v budoucnu podobné činnosti věnovat profesionálně. V pokročilejším věku byla mým koníčkem též elektrotechnika a začínající svět počítačů a tak posléze mě to táhlo i tímto směrem. Proto jsem při volbě dalšího studia neváhal přihlásit se na odbornou elektrotechnickou školu. Po dvou letech jsem zjistil, že spousta teorie, jež mě zahlcovala, není mým šálkem kávy a mé touhy se vracely zpět k přírodě a zvířatům. Vzpomněl jsem si na doby, kdy jsem trávil spoustu času v rožnovském Valašském muzeu v přírodě, kde pracoval otec mého kamaráda a taky na svého dědečka, jehož celoživotní pracovní náplní byla péče o hospodářská zvířata v zemědělství. Proto jsem se rozhodl zahájit studium na Střední zemědělské a přírodovědné škole v Rožnově pod Radhoštěm. Rok studia opět přinesl rozčarování v podobě zjištění, že ani tento obor neuspokojuje mé představy a sny o ochraně přírody. Nicméně jsem se studium rozhodl dokončit s tím, že v tomto oboru rozhodně nezůstanu. V době studií se mé zájmy opět rozšířily a kromě takových naivních snů o kariéře malíře nebo spisovatele, což by mě v této uspěchané době rozhodně neuživilo, mě hodně lákala práce v pomáhající profesi. Dělat něco pro lidi, nejlépe pro děti, pomáhat potřebným. Proto jsem zatoužil pracovat v nějakém oboru, který by tyto touhy naplnil. Po maturitě jsem se jako spousta dalších, kteří nepokračovali dál ve studiu na vysoké škole, ocitl na rozcestí a mé další kroky směřovaly na úřad práce. Mířil jsem od jednoho pohovoru k druhému a byla mi nabízena pracovní místa různého zaměření, ale žádné nebylo zrovna pro mě. Stále jsem měl před sebou vidinu práce, která by mě zároveň bavila a naplňovala, ale v místě mého bydliště se zdály být vyhlídky takového zaměstnání mizivé. Přiznám se však, že jsem svému snu nešel příliš vstříc, ale nechal jsem vše náhodě. Zdálo se mi, že mé dosavadní osobní rozhodnutí pro oba učební obory nebylo nejšťastnější volbou a tak jsem si moc nevěřil. A tu se jednoho dne stalo, že zazvonil telefon a z něj zazněl hlas paní ředitelky mého současného zaměstnání, která mi nabídla pracovní místo pedagogického asistenta u těžce tělesně postižených dětí.

Je to náhoda nebo osud? Splnil se mi sen, aniž bych mu šel naproti. Oproti tomu mé dřívější touhy se nenaplnily, přestože jsem se snažil jim napomoci. Nejspíš tomu osud tak chtěl a nebyly mi tyto sny souzeny. Ovšem bylo by bláhové a naivní sázet jen na osud a sedět doma se založenýma rukama. Člověk by měl za svými sny jít a pro jejich naplnění udělat maximum. Měl by se chopit a využít toho, v čem vyniká a nevzdávat se po prvních nezdarech.

Read More

Příběh Nicholase Wintona

Tento článek byl napsán pro časopis pro děti a mládež Kereka:

Nedávno měl v Praze premiéru nový český dokumentární film režiséra Matěje Mináče s názvem Nickyho rodina. Snímek přibližuje osud velké skupiny dětí, které byly zachráněny z nacisty okupovaného Československa před hrůzami druhé světové války a před jistou smrtí. Jednalo se totiž především o židovské děti a muž, jemuž vděčí za záchranu svých životů, se jmenuje Sir Nicholas George Winton. V českém filmu se postava pana Wintona již jednou objevila, a sice před třinácti lety ve snímku Všichni moji blízcí od téhož režiséra. Na tohle téma pan režisér Mináč natočil ještě také dokumentární film s názvem Síla lidskosti - Nicholas Winton.

Pan Winton se narodil v rodině židovských obchodníků ve Velké Británii 19. května 1909. Rodina se do Anglie přistěhovala z Německa, kde stále více vzrůstaly antisemitské nálady vůči Židům. Ve Velké Británii rodina do tamní židovské komunity vzhledem ke chladnému vztahu k židovskému náboženství zcela nezapadla, dokonce byli později z židovské obce vyloučeni, neboť malého Nicholase nechali pokřtít. Přesto na svůj židovský původ byli hrdí a neskrývali jej.

V třicátých letech si Nicholas Winton začal uvědomovat nebezpečí, jaké představovala sílící moc fašismu, a vytušil, jak krutý osud hrozí v Československu okupovaném nacisty především Židům. Proto neváhal a se svým přítelem Martinem Blakem vycestoval do Prahy, aby zde zahájil velkou akci na záchranu dětí z židovských rodin. Pro děti zajistil speciální transporty, které je měly přepravit z pražského Wilsonova nádraží až do bezpečí ve Velké Británii, kde měly posléze být předány k adopci do britských rodin. Každému dítěti musel zajistit potřebné dokumenty pro pobyt v Anglii, složit za něj kauci a sehnat mu náhradní rodinu. Tyto dětské vlaky vyjížděly až do propuknutí druhé světové války. Přestože bylo pro děti těžké zde opustit své rodiče, podařilo se jim uniknout jisté smrti, neboť žádné ze zachráněných dětí se již po válce se svými pravými rodiči nesetkalo. Všichni příbuzní dětí zahynuli v nacistických koncentračních táborech.

Sir Nicholas Winton je zajímavá a vzácná osobnost nejen díky šlechetnosti svých činů. Jedná se také o mimořádně skromného člověka, který před nacistickým holocaustem dokázal zachránit celkem 669 lidských životů, a přesto o této události později nikomu neřekl a po dlouhá léta vše tajil. Považoval to za naprosto běžnou záležitost, kterou by podle něj udělal pro lidi každý a necítil potřebu se o tom komukoliv zmiňovat. Nevěděla to ani jeho manželka, ovšem byla to právě ona, kdo v roce 1988 objevil dokumenty o záchranných akcích a tak se o tomto činu mohl svět dozvědět. Později pan Winton prohlásil: „Jen jsem viděl, k čemu se schyluje, a udělal, co jsem mohl, abych pomohl“.

Sám autor snímku se poprvé s tímto příběhem setkal při pátrání po osudech svých předků za druhé světové války, kdy čistě náhodou v knihovně Židovského muzea v Praze objevil knížku Věry Gissingové Perličky dětství. Ta v ní popisovala svou cestu do náhradní rodiny v Británii, kterou zorganizoval jistý Brit Winton. Tak začal pátrat po tomto pozoruhodném muži dál a jeho postavu umístil do scénáře svého filmu Všichni moji blízcí. Později se s ním poznal osobně a natočil o něm hodinový dokument Nicholas Winton - Síla lidskosti, který získal cenu Emmy a řadu dalších prestižních ocenění.

Světová premiéra filmu Nickyho rodiny se konala v hlavním sále pražského Kongresového centra a kromě „Wintonových dětí“ s rodinami se jí zúčastnili také různí politici, umělci a žáci středních škol. Z Londýna do Prahy přiletěl na premiéru filmu i sám skromný hrdina Nicholas Winton.

Myslím si, že v dnešní době je mladá generace o jedné z nejhrůznějších událostí lidských dějin, jakou představuje holocaust, opravdu nedostatečně informována. Najdou se bohužel i takoví lidé, co o historické skutečnosti pronásledování, mučení a vyvražďování Židů, Romů a dalších skupin nenáviděných nacisty dnes pochybují nebo hrůzy holocaustu dokonce oslavují. Už jsme to dopracovali do takové fáze, kdy je zcela v pořádku na demonstracích provolávat rasistická hesla, kdy orgány činné v trestním řízení drží ochrannou ruku nad zastánci zvrácené fašistické ideologie, zatímco lidská práva odpůrců rasismu a extrémismu jsou pošlapávána pod kopyty policejních koní a ubíjena ranami teleskopických obušků. Jak jednou prohlásil nedávno zesnulý spisovatel Arnošt Lustig: "Fašismus začíná slovy na demonstracích a končí vraždou". Je proto velice důležité předcházet projevům rasismu a antisemitismu alespoň připomínáním historie prostřednictvím takových snímků, jako je film Nickyho rodina režiséra Matěje Mináče. A proto jsem rád, že tento film vznikl a je u nás promítán především mládeži.

Jeden citát z talmudu, knihy židovských moudrostí, praví: "Zachráníš-li jeden lidský život, jako bys zachránil celé lidstvo!". Sir Nicholas Winton tohle přísloví naplňuje, neboť díky dalším generacím se „Nickyho rodina“ zachráněných dětí mnohonásobně rozrostla. Je jedním z nejskromnějších a zároveň největších hrdinů všech dob. Bývalý prezident Václav Havel vyznamenal pana Wintona řádem T. G. Masaryka. Byl také Anglickou královnou povýšen do šlechtického stavu. Zajímavou aktivitou českých studentů bylo sepsání petice za udělení Siru Wintonovi Nobelovy ceny za mír. Myslím si, že si ji rozhodně zaslouží. Nejvyšším oceněním pana Wintona je podle mého názoru pevné zdraví, kterému se těší, neboť letos se dožívá neuvěřitelných 102 let. A proto bych moc rád popřál panu Wintonovi tradičním hebrejským přáním „Ad mea veesrim šana - do sto dvaceti let!“.

Read More

Lidská důstojnost rozmetaná obušky a dělobuchy

Heslo policie České republiky je "Pomáhat a chránit". Po událostech v Novém Bydžově a v Krupce na Teplicku jsem nabyl dojmu, že cílem naší policie a ministerstva vnitra je především chránit příznivce nadřazenosti "árijského plemene" a pomáhat jim v jejich hysterickém podněcování k rasové nenávisti vůči přistěhovalcům a příslušníkům národnostních menšin. Naopak proti jejich odpůrcům zde policie zasahuje s neobvyklou brutalitou a krutostí. Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS) a také členové militantních neonacistických organizací Autonomní nacionalisté a Národní odpor v obou případech využili napjaté situace mezi majoritou a romskou komunitou v daných lokalitách k rozsévaní strachu mezi místními Romy, k čemuž jim pomáhali jak zástupci místních městských úřadů, tak i přítomné orgány činné v trestním řízení.

Policejní zákrok proti odpůrcům neonacismu během sobotního protiromského shromáždění v Krupce byl hanebným a ostudným činem. Čekal jsem, že v lidech vzbudí bouřlivé reakce, zareagovalo na něj však pouze pár humanisticky a intelektuálně smýšlejících lidí, jinak se společnost k této kauze zachovala vlažně, až cynicky. Bohužel spousta lidí tento hanebný čin dokonce schvaluje.

Ve středu 13. dubna odbor bezpečnostní politiky ministerstva vnitra prohlásil, že policejní zákrok proběhl v souladu se zákonem. Za zcela legální ministerstvo tedy považuje brutální rozehnání křesťanské bohoslužby, zmlácení dvou duchovních, bránění v pohybu lidem před jejich vlastními obydlími, nečinnost policie a zástupců městských úřadů během nenávistných a rasistických projevů extrémistických řečníků.

Jako důvod obou nacistických sletů radikálové využili dvou násilných trestných činů, které se v těchto městech odehrály. V prvním případě šlo o znásilnění dívky romským chlapcem a v druhém napadení dvanáctiletého chlapce dvěma nezletilými Romy. Oba činy byly samozřejmě hanebné a odsouzeníhodné. Za činy jednotlivců však nelze odsoudit celý národ. Spravedlnost se tady ovšem snaží prosazovat lidé, kteří sami mají na svědomí spoustu násilí spáchaného na nevinných obětech především pro jejich etnický původ, odlišnou barvu pleti či jiný hodnotový systém. Pro čtenáře, kterým je snad jejich rétorika sympatická, zde přidávám pár činů, jež byly spáchány pod vlivem extrémistických myšlenek hlásaných na právě takovýchto demonstracích a pochodech: Zlynčování Emila Bendíka v Lipkově v únoru 1991, brutální ubití Radka Rudolfa v Jičíněvsi v srpnu 1991, zavraždění Juraje Šarközyho v Čerčanech v listopadu téhož roku, umlácení Karla Balogha boxerem v Jílovém u Prahy, utopení Tibora Danihela v Písku, ubití Tibora Berkiho ve Žďáru nad Sázavou baseballovou pálkou do hlavy, zbití a následné utopení Heleny Biháriové ve Vrchlabí v roce 1998, zlynčování Milana Lacka v Orlové - Lutyni v květnu téhož roku, zabití Oty Absolona ve Svitavách v roce 2001 a spousta dalších případů, které skončily buď smrtí, nebo těžkými zraněními s následky na celý život. Nejznámějším je případ malé Natálky z Vítkova nebo útok na Romy v Havířově, kdy došlo k těžkému zranění romského mladíka.

Tato událost bohužel brzy vyšumí a upadne v zapomnění. Samozřejmě probíhá zde momentálně krize vládní koalice, která je daleko sledovanější a atraktivnější aférou. Ovšem po těchto událostech je česká neonacistická scéna zase o něco silnější. Teď už ví, že si můžou dovolit více než předtím a mají své věrné ochránce placené z našich daní. Vždyť je jejich úkolem chránit všechna shromáždění. A především ta neonacistická.

Read More

Jednou se na mě štěstí usměje

Dne 13. listopadu jsme si měli možnost připomenout těžký úděl lidí, kteří žijí v naprosté tmě. Tento den je totiž zasvěcen nevidomým. Na světě žije asi 150 milionů osob se zrakovým postižením, z toho 38 milionů lidí je nevidomých úplně. Jak se těmto lidem žije, jak tráví své dny a jaké mají sny a touhy, jsem se zeptal Adély Gregorové, dívky, která se narodila 24. října 1979 v Ostravě Zábřehu se závažným očním onemocněním zvaným glaukom neboli zelený zákal. Ten měl za následek poškození očního nervu, v důsledku čehož Adéla přišla o zrak. V současné době bydlí v Ostravě Mariánských Horách a denně dochází do chráněných dílen nebo do Múzické školy při Lidové konzervatoři v Ostravě.

Zdravím Tě, Adélo. Na úvod se tě zeptám, jsi nevidomá od narození?
Ano jsem, ale do svých osmi let jsem viděla barvy a dodnes je mám v paměti. Takže když se oblékám, tak si oblečení vybírám podle toho, jakou má barvu. Teď už barvy nevidím, tak mi s tím musí pokaždé někdo pomoct.

Co tvé dětství, jaké bylo? Jaká je tvá nejsilnější vzpomínka na dětství?
Mé dětství nebylo nic moc, už od raného dětství jsem musela každý rok dojíždět do nemocnice až do Prahy, kde jsem musela být bez rodičů. Můj nejhorší zážitek byl, když jsem šla do první třídy do Brna a rodiče mě tam nechali a šli domů. Já tam zůstala úplně sama a ubrečená. Na to si vzpomenu každé září, když začíná školní rok. V Brně jsem absolvovala školní docházku.

Jaké školy jsi navštěvovala?
V Brně to byla škola pro zrakově postižené, kde jsem docházela asi až do sedmé třídy. Pak mne rodiče chtěli mít doma, tak mě přeřadili do klasické školy v Ostravě. Po ukončení základní školy jsem šla na rodinnou školu taky do Ostravy. Asi ve dvaceti letech jsem absolvovala střední školu, obor košíkář rovněž v Ostravě.

Používáš nějaké speciální pomůcky? Co využíváš nejčastěji?
Ano používám. Mám takzvané koloríno a taky používám ozvučený mobilní telefon. Koloríno je přístroj sloužící k tomu, že když třeba nevidomý k němu přiloží nějaké oblečení, dokáže mu zjistit barvu toho oblečení. Nejvíce používám mobilní telefon.

Přemýšlela jsi někdy o vodicím psu?
Ano, uvažovala. Jelikož máme moc malý byt, tak se mi do toho dvakrát nechce. Je mi líto zavírat pejska do malého pokoje.

Máš nějak speciálně upravený byt?
Ne, nemám. Doma jsem zcela samostatná a přestavba bytu není nutná.

Zajímáš se o dění kolem sebe, když kráčíš po ulici?
Ano, vše mne velmi zajímá, hodně se vyptávám toho, kdo jde po ulici se mnou.

Jak se staví lidé k nevidomým? Potýkáš se ve společnosti s předsudky kvůli svému hendikepu? Co by sis přála změnit v uvažování lidí?
Většina lidí o nevidomých nic neví. Takže když kráčím po ulici a jdu třeba s někým za ruku, tak se nám dost lidé smějí. A většina lidí ani nepozná, že jsem nevidomá. Také se mi nelíbilo, když mne někdo nazýval slepou. To slovo se mi přímo hnusilo. Teď se mi to už nestává, protože nosím tmavé brýle a do mých očí nikdo nevidí. Přála bych si hlavně, aby lidé o nevidomých lidech věděli více.

Jak zvládáš situace v neznámém prostředí?
No ještě se mi nestalo, abych něco nezvládla. Brzy se aklimatizuji a pak už i v neznámém prostředí jsem jako doma.

A co tvá rodina, tví sourozenci? Pocházíš z romské rodiny, jak přijali tvůj hendikep?
Mám dva sourozence, sestru a bráchu. Se sestrou si moc nerozumím, ale bráchu mám moc ráda. Ano, pocházím z romské rodiny. To, že nevidím, přijali v klidu. Jenom když jsem se narodila, tak se mamka zhroutila. Vůbec nevěděla, že jsem nevidomá, řekli jí to lékaři asi za tři dny po mém narození.

A jak to vnímají teď, jsou pro Tebe oporou?
Někdy ano a někdy zase vůbec. Když se jim chci třeba s něčím svěřit, tak mě neposlouchají. Většinou se svěřuji kamarádům anebo známým, ale rodičům se prostě svěřovat nemůžu.

Umíš romsky? Jaký je tvůj vztah k romství a romské kultuře?
Romštinu ovládám bezvadně, ale nepoužívám ji. Nemám ten jazyk moc ráda. Ale za to, že jsem Romka, se nestydím.

Zažila jsi někdy problémy kvůli svému původu?
Především v dětství ve škole. Tak třeba jsem byla „černá cigoška“ atd. Vždyť to znáš... Víš, co je zajímavé? Měla jsem spolužáky, kteří také neviděli, ale to, že jsem Romka, poznali i přesto, že byli naprosto nevidomí.

A co tvá práce? Mohla bys přiblížit náplň své práce?
Navštěvuji terapeutickou dílnu pro hendikepované v Ludgeřovicích. Je to vesnička mezi Ostravou a Hlučínem. Jsou tam lidé všelijak postižení, většinou mentálně, ale taky tělesně, především lidé na vozíčku. Já jsem tam takové zpestření, mají mě tam moc rádi. Většinou se tam stříhá molitan nůžkami, vycpávají se polštáře atd.

Jak trávíš svůj volný čas? Jaké jsou tvé koníčky?
Docházím do Múzické školy při Lidové konzervatoři v Ostravě – Mariánských Horách, kde jsem taky jako doma. Je to můj druhý domov. Zde hraji na klavír, zpívám, tančím, učím se angličtinu a taky tam odpočívám. Doma trávím většinu času u počítače a píši si s přáteli.

Jak by sis představovala svého budoucího partnera?
Se mnou to náročné mít nebude, protože já ani náročná nejsem. Hlavně aby byl na mne hodný a aby mě měl rád. Už asi rok se seznamuji po internetu, ale zatím se na mne štěstí neusmálo. Většinou jsem se zklamala, ale pevně doufám, že se jednou na mne štěstíčko usměje a budu šťastná.

Přála by sis do budoucna děti?
Ano, po dětech toužím, jen doufám, že to ještě v životě zvládnu, protože už mám 31 let.

Jaké jsou tvé sny a plány do budoucna?
Nejvíce toužím po svém bytečku, který si zařídím novým nábytkem a budu si sama hospodařit. Zatím jsem u rodičů, kde mě to už nebaví. Snad se mi tato touha jednou splní.

Rozhovor byl poskytnut pro časopis pro děti a mládež Kereka.

Read More

Rozhovor

Přináším zde rozhovor se mnou poskytnutý do časopisu Romano hangos:

Tomáš Drkula se narodil 28. dubna 1977. Pracuje jako asistent pedagoga na ZŠ praktické v Rožnově pod Radhoštěm. Jeho úkolem je především asistovat při přenášení a polohování postižených dětí. Tahle práce jej hodně uspokojuje. Tomáš je oddán četbě, nejraději čte dobrodružné romány či fantastickou literaturu. Rád poslouchá hudbu, především tradiční etnickou hudbu ze všech koutů světa. Má rád moravský a slovenský folklor, keltskou, izraelskou, tureckou a taky romskou muziku. Rád chodí s přáteli do čajoven nebo navštěvuje hudební festivaly.

Zdravím tě. Nejdřív se zeptám, jestli si vzpomínáš na své dětství. Jaké bylo?
Naštěstí jsem vyrůstal v milující rodině, takže jsem měl dobré zázemí. Ty nejhezčí vzpomínky z dětství mám samozřejmě na prázdniny, na řeku Bečvu, u které jsme trávili s bráchou prakticky celé léto. Ještě na rybaření a taky na rožnovský skanzen, kde pracoval táta mého kamaráda, a tak jsme s ním měli možnost volně se pohybovat v celém areálu Valašského muzea po celý rok. Takže myslím, že mé dětství bylo celkem fajn.

Dětství uteklo jak voda a z tebe se stalo dítě školou povinné. Jakou školu sis vybral po školní docházce? A čím jsi chtěl být jako dítě?
Jako každé dítě jsem měl různé představy o své budoucí profesi. Tak třeba hasič, malíř, spisovatel… Asi největším snem pro mě bylo stát se veterinářem, neboť jsem v dětství hodně tíhnul k přírodě a ke zvířatům. Možná proto jsem si později zvolil střední zemědělskou školu. Myslel jsem si, že díky ní budu moct se zvířaty pracovat, ale už během studia jsem poznal, že zemědělství není můj obor a že si svou budoucí kariéru představuji jinak. Školu jsem sice dokončil, ale naštěstí mě osud dále vedl jiným směrem.

A kam tě osud přivedl?
Hned po škole jsem získal práci právě v téhle pečovatelské profesi.

Jak vycházíš se svou rodinou, přibliž nám ji. A kde pracuje tvá maminka, otec a sourozenci?
Oba mí rodiče pracovali v bývalé Loaně Rožnov, taťka jako strojní a mamka textilní inženýr. V současnosti otec dělá v jedné rožnovské firmě, matka je už v důchodu, ale dál se realizuje ve vytváření uměleckých předmětů. Mám jednoho sourozence, Petra, kterému je třicet jedna let. Vystudoval pedagogickou a filozofickou fakultu a momentálně pracuje v Muzeu Novojičínska jako dokumentátor a kurátor výstav. Brácha je nadšený hudebník, moc rád zpívá a hraje na různé nástroje, taky skládá hudbu. Mám ještě babičku ve Vítkově, které je osmdesát tři let a stále se těší pevnému zdraví. Moje přítelkyně Andrejka je vyučená kuchařka a pracuje v Ústavu sociální péče Vincentinum ve Šternberku. Ráda sportuje a taky dříve získala spoustu ocenění v různých sportovních disciplínách. Taky miluje hudbu a moc ráda tančí. Naší Natálce je pět let, nejvíce ji baví malování.

Zeptám se tě ještě na tvé zájmy...
K mým zálibám patří především fotografování, četba, amatérsky též muzika. Největší mé hobby je ovšem malování obrazů olejovými barvami. Nejsem žádný profesionál, nemám ani výtvarné vzdělání, tvořím spíš jen pro sebe podle fantazie. Mým oblíbeným tématem jsou opuštěné krajiny nebo městečka a také se někdy odvážím pustit do portrétu.

Pracuješ jako asistent pedagoga na praktické škole v Rožnově pod Radhoštěm. Přibliž nám své povolání. Jaké jsou tvé pracovní povinnosti?
Pracuji tam na Základní škole praktické. Působím jako asistent pedagoga ve speciální rehabilitační třídě. Docházejí k nám těžce postižené děti, upoutané na invalidní vozík nebo jen polohující. Přístup je tady hodně individuální. Výuka u nás probíhá převážně formou různých her. Mým úkolem je především asistovat při přenášení a polohování těchto dětí, pomáhat jim při sebeobsluze. Děti se nedokáží samy najíst, proto se musí krmit, přebalovat, je třeba jim pomáhat při oblékání. Spolu s kolegyněmi denně s nimi malujeme, cvičíme a polohujeme nebo masírujeme je masážními strojky. Když je příležitost, chodíme i na vycházky nebo představení pro děti. Každý den zpíváme za doprovodu kytary. Kromě těchto povinností mám také na starost školní p očítačovou síť, dohlížím na všechny počítače na škole.

Co ti tahle práce dává? Vyměnil bys ji za jinou?
Tato práce mě hodně naplňuje. Dělám zde už jedenáct let a asi bych neměnil. Na naše děti jsem si hodně zvykl a vždy, když nějaký náš žák končí docházku, tak to hodně prožíváme. Funguje tady skvělý kolektiv, mám výborné vztahy i s nadřízenými, čehož si také velmi cením. Za svou praxi jsem zde pracoval i v dalších třídách, pomáhal ve školní družině i ve školce a získal spoustu zkušeností z práce s postiženými dětmi.

Vzpomeneš si na své začátky? Jaké byly?
Práci jsem získal krátce po střední škole, takže jsem ze začátku neměl moc zkušeností. Ale neměl jsem žádné výrazné problémy „zapracovat se“ a získat si důvěru u dětí i u nových kolegů. Naopak děti jsem si rychle oblíbil a ony si, myslím, oblíbily i mě. Když jsem začínal, byl jsem ve škole jediným asistentem. Takže mezi mé pracovní povinnosti patřila i každodenní docházka na poštu, vyřizování v bance nebo na školském úřadě, doprovod dětí na autobus nebo domů.

Vzpomeneš si na své první setkání s Romy?
Narodil jsem se ve městě s celkem početnou romskou komunitou. Romové tam byli i našimi sousedy, takže jsem měl mezi nimi kamarády už v dětství. Díky tomu jsem ani jako dítě nijak zvlášť necítil potřebu rozlišovat Romy od Neromů. A myslím, že to mi zůstalo dodnes. Kolikrát jsem se v životě ocitl v situaci, kdy jsem byl nějak zoufalý nebo nevěděl jak dál a byli to právě mí romští přátelé, kteří mi pomohli nebo dodali sílu.

A co tvůj osobní život? Žiješ s romskou dívkou Andrejkou, jak jste se spolu seznámili?
S Andrejkou jsme se poznali v době, kdy jsme oba prožívali nelehké období a oba jsme byli zklamaní z předchozího vztahu. Hned jsme si padli do oka, zamilovali se do sebe a velice brzy jsme i s malou Natálkou vytvořili svou rodinu.

Text a foto: Veronika Kačová

Read More

Jednotné státní maturity - ano - ne?

Tento článek byl napsán pro časopis pro děti a mládež Kereka:

Přes protesty velkého množství studentů, rodičů i pedagogů, neustálé kritiky oponentů i navzdory odmítavému postoji předsedy vlády Petra Nečase byl letos spuštěn dlouho diskutovaný projekt zvaný jednotné státní maturity. Na jaře roku 2011 by tedy studenti měli svou „zkoušku dospělosti“ skládat podle jednotných pravidel, které byly připravovány čtrnáct let.

Proč vlastně naši politici tak usilovali o přijetí tohoto projektu? Jedním z argumentů obhajujících české státní maturity byla snaha vyrovnat se systému školství v ostatních zemích Evropské unie. Ovšem v Evropě jednotná státní maturita pro všechny typy škol funguje pouze ve třech státech. V Polsku se na nové maturity snesla obrovská vlna kritiky brzy po jejich zavedení, neboť zde propadlo velké množství studentů.

Co si vlastně naše ministerstvo školství od tohoto projektu slibuje? Kromě větší šance uplatnění na trhu práce by úspěšně složená maturita měla být zohledněna u přijímacích zkoušek na vysokou školu. Zdali tomu skutečně tak bude, ukáže teprve čas, již teď je však jasné, že vysoké školy nejsou příliš ochotny brát státní maturitu jako vstupenku k dalšímu studiu. Studenti si mohou zvolit ze dvou variant obtížnosti, z níž pouze u té těžší by měl být brán zřetel u přijímacího řízení.

Pro studenty bude nyní získání maturity obtížnější než doposud. Budou muset podstoupit během studia náročnější přípravu a bude daleko vyšší riziko neúspěchu. Nejvíce změn podstoupí zejména zkouška z českého jazyka. Ta se bude skládat, jak tomu bylo doposud, z ústní i písemné práce, témat slohové práce bude deset a na vypracování bude mít student pouze jednu hodinu. Další součástí písemné zkoušky bude nově test znalosti pravopisu. Ústní část bude spočívat v tom, že maturant bude před komisí zkoušen ze znalostí knih, které přečetl během studií. Za dobu svého studia musí student přečíst minimálně dvacet titulů, na které bude muset být schopen vypracovat hlubší rozbor. Od roku 2012 mají studenti maturovat povinně i z cizího jazyka.

Kritici státních maturit poukazují zejména na možná rizika zhoršení kvality výuky na středních školách v důsledku velkého množství času, který budou muset školy věnovat jejich přípravě, což bude na úkor dalších činností spojených s výukou. Obhájci maturit si od nového typu zkoušek slibují snadné získáváni informací o kvalitě výuky na středních školách a zajištění konkurence uvnitř škol. Ministerští úředníci tak budou moci snáze zjistit úroveň práce odváděné řediteli a učiteli středních škol. Oponentům se tento přístup nelíbí z důvodu možné diskriminace jednotlivých škol.

Obhájci naopak vidí v jednotně nastavených parametrech maturitních zkoušek možné zlepšení kvality výuky na školách a také zkvalitnění výuky studentů v učebních oborech, neboť by zpřísněné podmínky získání maturitního vysvědčení mohly přilákat více zájemců o vyučení v oboru a tím by zároveň společnost získala více absolventů s výučním listem, kterých je momentálně nedostatek.

Podle mého vlastního názoru mají obě strany v něčem pravdu a úspěšnost celého projektu skutečně prověří jen čas. Sám vnímám jako nereálné zohlednění výsledků maturity pro přijetí na vysokou školu, neboť maturita dostatečně neprověří potřebné studijní předpoklady uchazečů u studium na vysokých školách. Každopádně všem studentům maturitního ročníku v nadcházejícím školním roce přeji mnoho zdaru při přípravě na maturitu a pevné nervy a mnoho úspěchů u zkoušek.

Read More

Nezaměstnanost

Tento článek byl napsán pro časopis pro děti a mládež Kereka:

Míra nezaměstnanosti u nás v posledních letech výrazně vzrostla. Podle statistik Ministerstva práce a sociálních věcí bylo v červnu tohoto roku bez práce až přes půl milionu lidí. Dle mého názoru je tato hodnota ještě vyšší. Odborníci varují, že pracovní místa nebudou přibývat a nezaměstnanost v České republice se ještě zvýší. Dnešní doba nepřeje především čerstvým absolventům středních a vysokých škol, kteří mají problém najít si odpovídající uplatnění na trhu práce.

Velký vliv na zaměstnávání osob mají samozřejmě i dopady ekonomické krize, míra inflace a další ekonomické faktory. Říká se, že cesta k dobrému zaměstnání vede přes kvalitní vzdělání. Někdy mám pocit, že čím vyšší má člověk vzdělání, tím hůř shání práci. A pokud se mu podaří nějakou získat, tak se většinou jedná o místo pro pracovníka s nižší kvalifikací, které je samozřejmě i jinak ohodnoceno. Dalším problémem je také zaměstnávání lidí na dobu určitou. Tímto si zaměstnavatelé zajišťují zástup zaměstnanců dlouhodobě pracovně neschopných nebo žen na mateřské dovolené. Pracovníků v krátkodobém pracovním poměru se pak firmy snáze zbaví.

Problém se získáním dlouhodobého zaměstnání nemají pouze mladí lidé evidovaní na úřadu práce. V nelehké situaci se ocitají také lidé po ztrátě zaměstnání, s nízkou kvalifikací, ženy po mateřské dovolené a matky samoživitelky a lidé od určitého věku, jehož hranice se stále snižuje. Překážkou v oblasti zaměstnání jsou i různá zdravotní postižení či sociální znevýhodnění. Bohužel v naší zemi stále se získáním trvalé práce mají také lidé romského původu. A není to jen vinou nízké kvalifikace, neboť roste počet středoškolsky i vysokoškolsky vzdělaných Romů se silnou vůlí a chutí pracovat, kteří nemají téměř žádnou šanci nějakou práci získat. A pokud se příležitost naskytne, pak je to opět pouze místo pro nižší platovou třídu. I v dnešní době se bohužel ještě vyskytnou případy, kdy někteří Romové nemohou díky předsudkům a stereotypům získat naprosto žádné uplatnění na trhu práce právě jen kvůli svému původu. Dnes je sice takovéto diskriminační jednání v rozporu se zákonem, ovšem ne každý ví, jak se tomu bránit. Nebo nemá na to sílu ani prostředky.

Současná situace je pro získání a udržení práce vskutku nelehká. Mají tedy dnes mladí lidé vůbec šanci nějaké zaměstnání získat? Na jedné straně má každý uchazeč o zaměstnání spoustu různých možností rekvalifikace a lidem do dvaceti let se úřady práce při zprostředkování zaměstnání snaží věnovat zvýšenou péči. Určitou výhodou pro mladé jsou například příspěvky zaměstnavatelům na zapracování absolventů škol, které více motivují firmy přijímat mladé lidi po škole. Na základě dohody s úřady práce zaměstnavatelé také zřizují tzv. společensky účelná pracovní místa, na která přijímají uchazeče o zaměstnání, především z řad absolventů škol. Na tato místa jim úřad poskytuje různé dotace. Tímto si zaměstnavatelé nemusí dělat starosti se zajištěním finančních prostředků na úhradu mezd, včetně pojistného na sociální a zdravotní zabezpečení. Tato politika ovšem má tu nevýhodu, že příspěvek na takto vytvořené pracovní místo bývá poskytován nejdéle po dobu šesti měsíců. Ovšem být dlouhodobě evidován na úřadě práce a chodit na různé přijímací pohovory či konkurzy není moc příjemná záležitost. Přes všechna úskalí to člověk nesmí vzdávat a nesmí se nechat odradit, i když je opakovaně odmítán. Musí si neustále říkat, že jednou to vyjde a na pohovory se důkladně připravovat. Sám jsem byl čerstvě po střední škole v evidenci asi půl roku. Měl jsem ale štěstí v tom, že prostřednictvím ÚP si mě našla ředitelka základní školy, ve které se zrovna uvolnilo místo pedagogického asistenta. Zaměstnali mě na dobu určitou, která mi později byla změněna na neurčito a pracuji zde dodnes, již jedenáct let. Našel jsem práci, která mě opravdu baví a po jaké jsem vždy toužil. A proto bych moc přál všem lidem v této nepříznivé situaci, aby si brzy našli skvělou práci, která je nejen finančně uspokojí, ale také naplní.

Read More

Mazal tov Natálce

Mazal tov znamená hebrejsky hodně štěstí. Je to fráze, která se za jiných okolností používá spíše k vyjádření gratulací během šťastné a významné chvíle či události. Přesněji znamená doslova „stalo se štěstí,“ a jedná se o reakci na tuto událost. Mezi jiné běžné použití slov mazal tov (v jazyce jidiš mazel tov) patří však také moment uvědomění si, že je za námi těžká či špatná událost nebo zkušenost. Proto jsem v nadpisu popřál štěstí do života malé Natálce z Vítkova, která má za sebou zkušenost, jakou si mnozí z nás ani nedokážou představit. Mnozí z nás by totiž po této příšerné osobní zkušenosti již nebyli mezi živými.

Natálka se měla těšit ze života stejně jako ostatní děti jejího věku. Bylo jí jedno, jestli se lidé rozdělují na Čechy, Romy a ty ostatní. Je to čisté, nevinné stvoření, které těžko může za to, že nějací netvoři, jež ztěží můžeme nazývat lidmi, její křehké tělíčko odsoudili k smrti uhořením. Snad díky zázraku a především díky statečnosti jejího organismu je tady stále s námi. A já si z celého srdce přeji, aby byla co nejdříve zdravá a děkuji zejména trpělivé a obětavé péči lékařů, kteří o ni s láskou pečují.

Od 18. dubna, kdy se ve Vítkově stala tato hrozivá událost, se internetem jako rakovina začala šířit obrovská vlna pochybností a zcestných teorií o tom, jak to doopravdy bylo. Prakticky každá diskuse na toto téma byla zahlcena příspěvky "zlých jazyků" o vymahačích dluhů či úmyslném zapálení nemovitosti, kriminální činnosti členů rodiny nebo nespravedlivou milostí prezidenta republiky. Většina těchto diskutérů naprosto zpochybňovala možnost rasově motivovaného útoku. Možná se někteří báli si připustit, že je něco tak zrůdného v naší společnosti vůbec možné. Ano, bohužel je. Zato ti lidé, kteří se verze útoku neonacistů drželi, byli stále uráženi a nazýváni lháři a podvodníky.

Jeden z dalších oblíbených argumentů "zlých jazyků" byl, že domek patřil skupině německých občanů a rodina jej obývala neoprávněně. Je třeba si však uvědomit, že v oblasti, kde se tato tragédie stala, patřila většina objektů starších padesáti let dříve německým občanům. Jakým způsobem k těmto nemovitostem přišli Češi, zde není třeba popisovat. Takže odsuzovat někoho za to, že bydlí na Vítkovsku neoprávněně v domku po Němcích, je v dnešní době dost ubohé.

Teď, když je zcela jasné, že šlo o čistě rasisticky motivovaný čin a že v celé kauze naprosto nehrálo roli nic jiného, by si měli tito pisálkové sáhnout do svého svědomí. A pakliže se ještě najde někdo, kdo to stále zpochybňuje, měl by podle mého názoru nejspíš zvažovat o návštěvě psychologa.

Natálka z Vítkova je nechtěným symbolem toho, že se v naší zemi děje něco špatného. Proto bych si moc přál, aby Češi slovanského i romského původu, kteří odmítají násilí stejně jako já a chtěli by změnit mezilidské a mezikulturní vztahy v naší zemi, v míru spojili své síly a sbratřili se. Není důvod žít vedle sebe v nenávisti a vzájemném odmítání svých kultur. Nenávist plodí jen zlo a násilí. Každý člověk je osobnost, nejsme všichni stejní. To, že se někteří lidé a některé kultury navzájem odlišují, nemusí být zákonitě špatné. Určitě si máme navzájem co předat a můžeme žít v míru pospolu - Jekhetane.

Povolil jsem zde vkládání komentářů. Zdržte se zde prosím příspěvků kritizujících životní styl Romů, vulgárních výrazů, urážek a osobních útoků a rasistických projevů, dále vkládání odkazů na články či fotografie z oblastí výskytu sociálně patologických jevů a sociálně vyloučených komunit apod. Takové příspěvky či komentáře mimo diskuzi budou mazány. Bavíme-li se o tak těžkém lidském neštěstí, jako je pokus o upálení dvouleté holčičky, nejsou zde vůbec na místě komentáře typu: "s cikány se nedá žít" nebo "alou do Indie". Předem vám děkuji.

Read More

Festival Jánošíkův dukát 2009

Jako je tomu každý rok, i letos hostilo rožnovské Valašské muzeum v přírodě festival lidových písní a tanců Slovenska Jánošíkův dukát. Stalo se tak o prvním srpnovém víkendu pod záštitou Obce Slováků v České republice a Folklorního sdružení České republiky. Vedení festivalu se tradičně zhostil předseda Obce Slováků, doktor Vlastimil Fabišík. Celá akce si vzala za cíl upevnit vztah a prohloubit úctu slovenských obyvatel žijících v Čechách a na Moravě ke svým tradicím, mravním hodnotám a kulturnímu dědictví. Diváci letos měli možnost shlédnout 21 folklorních souborů a kolem 730 účinkujících z České republiky, Slovenska i ze zahraničí.

Úvodem festivalu se v páteční podvečer představily v přivítacím programu „Z maľovanej truhlice“ v 19.30 hodin soubory Omladina z Košic, Kmotričky z Brna či Považan z Povážské Bystřice. Poté se při lidové zábavě v celém areálu Dřevěného městečka zpívalo, popíjelo a tančilo až do bílého rána.

Rožnovské náměstí T.G.Masaryka druhého dne ožilo pestrými barvami krásných slovenských krojů. Vystoupení začalo v deset hodin a bylo živou pozvánkou do Skanzenu, kde v poledních hodinách pokračoval program malou školou tanců z Trenčínska „Živá klenotnica“, „Fujarôčka moja“ školou hry na pastýřské hudební nástroje a přehlídkou dětských folklórních souborů. Představily se soubory Čučorietky z Třince, Púčik z Brna, Dunaječek z Olomouce, Klnka z Bratislavy a Stavbárik ze Žiliny. Kromě Slováků, nejspíš nejpočetnější menšiny v ČR, zde žije několik dalších etnických skupin, na něž organizátoři pamatují a každým rokem dávají možnost divákům z řad majoritní společnosti poznat v dvouhodinovém pásmu kus jejich umění. I letos tomu bylo tak a na jevišti se v pořadu s názvem „Žijeme v jednej zemi“ předvedli představitelé bulharské, řecké a romské menšiny. Balkánské rytmy si mohlo publikum vychutnat díky bulharskému souboru Pirin z Brna, jižní krev a své kořeny nezapřeli ani členové řeckého souboru Antigoni z Krnova, kteří předvedli velice temperamentní bojový tanec starý asi dva tisíce let. Romské etnikum zde zastoupil soubor Čercheňa kolekcí tanců olašských Romů.

Rytmiku a dynamiku však nepostrádal ani další program, v němž dostali slovo folklórní soubory z České republiky, zpracovávající slovenský folklór. Kolem osmé hodiny večerní následovalo pásmo zahraničních krajanských folklorních souborů, zvané „Hostia naši milí“, plné písní, tanců, výskoků, podupávání a víření krojů různých regionů Slovenska.

Po setmění přišly na řadu dva závěrečné pořady sobotního večera. Tradičně proběhl devátý ročník soutěže ve stloukání másla a v soutěžním klání „Od buka do buka“ se střetli Jánošíci z Čech a Slovenska. První místo v soutěži družin horních chlapců obsadil Rudolf Letko z Považské Bystrice. Závěr večera patřil lidovému muzicírování v celém areálu městečka.

V neděli měli návštěvníci muzea poslední příležitost ochutnat něco ze specialit tradiční slovenské kuchyně, či si odnést na památku nějaký suvenýr, od výšivky, kraslice, až třeba po fujaru. Tento sortiment byl k dispozici na tradičním jarmoku po celou dobu konání akce. V závěrečném galaprogramu se na pódiu vystřídali všichni vystupující, naposledy za doprovodu cimbálu a dalších lidových nástrojů zazněly krásné písně Slovenské země a nakonec se účastníci XI. ročníku festivalu rozloučili společnou písní.

Každý národ svou identitu a sílu i smysl své existence nachází především v lidovém umění a v lidové písni a proto má interpretace, zpracovávání a rozvíjení těchto tradic nesmírný význam. A tak se už nyní můžeme těšit na setkání na XII. ročníku mezinárodního festivalu slovenského folkloru Jánošíkov dukát, jehož datum je předběžně stanoveno na 6. až 8. srpen 2010 ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.

Fotogalerie z celé akce je zde.

Read More

Festival Romská píseň 2009

Pod vedením Demokratické aliance Romů ČR a pod záštitou premiéra vlády České republiky, ministra vlády ČR pro lidská práva, hejtmana Zlínského kraje a starosty Města Rožnov pod Radhoštěm se i v letošním roce koncem července v malém amfiteátru dřevěného městečka rožnovského Valašského muzea v přírodě uskutečnil festival Romská píseň. Tohle setkání se konalo již po patnácté a proto už má dobré jméno a tradici. Festival je realizován s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky a je Úřadem vlády ČR považován za nejvýznamnější ze všech romských hudebních festivalů pořádaných občanskými sdruženími u nás. Letošním cílem této kulturní akce bylo podpořit vzájemnou toleranci a integraci Romů, bourat bariéry mezi majoritní společností a menšinovými skupinami obyvatel České republiky prostřednictvím poznávání rozdílných kultur a vytvářet prostor pro komunikaci a budování pozitivního multikulturního prostředí v České republice. Snahou organizátorů je také zachování a prezentování tradic romské kultury.

Festivalový den byl zahájen tradiční hudební pozvánkou a průvodem rožnovským náměstím. V ulicích se opět rozezněly líbezné i temperamentní romské melodie a dřevěný vůz doprovázený zástupem pestrobarevně oděných lidí a malých pobíhajících dětí opět doputoval do amfiteátru malého valašského městečka. Průvodcem celého sobotního programu byla redaktorka a moderátorka Iveta Demeterová. Opět bylo pozváno několik souborů působících na různých místech České republiky a také hudební seskupení ze zahraničí.

Jako první nažhavil publikum Romafest, soubor mladých rumunských Romů, který je známý po celé Evropě. Tito tanečníci a hudebníci jsou opravdu fantastičtí a svou kulturu prezentují s obrovským nasazením. Po nich se mikrofonů ujali muzikanti z Kokavy nad Rimavicou, Kokavakere Lavutára. Populární duo manželů Vladka a Janky Sendreiových, známých nejen ze slovenské verze reality show Výměna manželek či ze seriálu TV Markíza „Sendreiovci“, ale především skvělých zpěváků, nezištných a zapálených ochránců původní romské písně a také autorů kulturního projektu BalvalFest, který má pro slovenskou romskou kulturu veliký význam. Skupina je též doprovodnou kapelou známého romského tanečního souboru Romani Luluďi (Romská květina) z Kokavy nad Rimavicou. Hudebníci kolem Vlada Sendreie se aktivně zapojují do práce kulturně – výchovného občanského sdružení Láčho Drom (Dobrá cesta), z jehož dílny již vyšlo množství projektů pro zachovaní romské kulturní tradice. Z Vladka Sendreie a jeho ženy „krv a mlieko“ Janky, stejně jako v předchozích ročnících festivalu, opět čišela ta nespoutaná radost a zápal pro interpretaci romských lidových písní. Nejpůsobivější byla píseň "E kapura" (Brána) v podání Janky Sendreiové. Paní Janka svým hlasem uchvátila i newyorskou Carnegie Hall.

Dále vystoupila etnomuzikoložka a zpěvačka romského původu Petra Gelbart, žijící v USA a vyučující muzikologii na Harvardské univerzitě v Bostonu. Je to zajímavá osobnost, která se v České republice věnuje programu Naše romské dítě, v němž se rodiče, kteří se rozhodli poskytnout zázemí romským dětem z ústavů, mohou radit o výchově, vzdělávat o romské kultuře nebo si vyměňovat zkušenosti. Program je připraven i pro děti. Petra Gelbart je sama maminkou dvou adoptovaných romských dětí z České republiky. U nás působila též coby lektorka dílen a setkání věnovaných lidskému hlasu a zpěvu - HLASOHLED. Je také členkou správní rady organizace Voice of Roma a romského souboru VIA Romen. Petra hudebně čerpá z hudebního pramene svých předků, moravských, slovenských i německých Romů (Sintů). Za doprovodu akordeonu a kytary zazpívala tradiční romské písně i vlastní úpravy s nádechem šansonu, jazzu a blues.

A protože Romská píseň je festivalem nejen romským ale podporuje sbližování a soužití menšinové a majoritní společnosti, přijal pozvání také slovenský neromský soubor Máj, který pracuje při Gymnáziu Pierra de Coubertina v Piešťanech. Členové souboru, amatéři a nadšenci, propagují lidové tradice ze všech regionů Slovenské republiky. S velikým úspěchem zde předvedli tance z Terchovej, Myjavy, ze Šariša a Zemplína a dalších regionů Slovenska. Dále se návštěvníkům festivalu předvedlo rodinné hudební seskupení Romano Aps (Romská slza) ve složení dvou akustických kytar a dívčího zpěvu. Tito muzikanti měli ve svém repertoáru především písničky v moderním aranžmá.

Po nich publikum přivítalo Veroniku Kačovou s cimbálovou muzikou „Valašské peklo“. Veronika Kačová začala zpívat již od svých osmi let s hudební kapelou Cikne Čhave. Dříve také vystupovala na romském festivalu Gypsy Celebration, který pořadá Ida Kelarová na hradě Svojanov. S cimbálovou muzikou společně zazpívali spoustu romských a slovenských písní, které se pro spoustu Romů již dávno staly srdeční záležitostí.

Umění maďarských Romů předvedli čtyři mladí hudebníci ze souboru Fláre Beás Banda z maďarské oblasti Veszprem. Ve svém hudebním pásmu zahráli na tradiční nástroje, typické pro starobylou hudební tradici Romů z Maďarska.

Ze Slovenska dorazila také známá zpěvačka Jana Kocianová. Mezi její nejznámější hity patří například Zahoď starosti, Pár nôt a Každý deň. Jana Kocianová byla trojnásobnou vítězkou Bratislavské Lyry a velmi ráda zpívá také s cimbálovou muzikou. Program patnáctého výročí festivalu uzavřel opět rumunský Romafest. Diváci tak měli možnost shlédnout cikánské tance specifické pro Vlachy, Lováry a další etnické skupiny rumunských Romů.

Letošní ročník zajisté nezklamal. Počasí letos bylo až na mírné přeháňky příznivé, ostatně jako každým rokem. Jen mi tentokrát chyběl Antonín Gondolán, který je již spoustu let znám jako hvězda česko-romské populární scény a rožnovské Romské písni byl vždy věrný. Taktéž soubor Romathan z Košic, hudební a taneční sbor členů známého košického divadla letos zanevřel na Rožnov.

Důkazem, že romská tradice žije v písni nadále, přestože již jen ve značně stylizované podobě, je stále nemalý zájem především mladých lidí, jak z řad diváků, tak i různých profesionálních a amatérských skupin. V době, kdy je romská menšina v médiích spojována spíše jen v souvislosti se sociálně patologickými jevy, se často zapomíná na kulturu tohoto etnika a především na jejich písně, smutné i veselé, vypovídající o dlouhé pouti Romů světem. Přejme si tedy závěrem, aby romské lidové umění i v časech budoucích vzkvétalo a nadále otevíralo lidská srdce.

Fotogalerie z celé akce je zde.

Read More

Žhářský útok ve Vítkově

Chtěl bych zde vyjádřit svůj postoj k ohavnému žhářskému útoku na rodinný domek ve Vítkově na Opavsku, při němž byli v noci 19. dubna těžce popáleni tři lidé. Dvouletá holčička Natálka utrpěla popáleniny na více než 80 procentech těla. Momentálně je v kritickém stavu. Vážné popáleniny utrpěli i její rodiče, sedmadvacetiletá žena a její třiatřicetiletý muž. Dům obývala romská rodina. Podle policie do domku někdo vhodil zápalné lahve.

Já jsem se ve Vítkově narodil. Nebydlím tam, ale mám tam babičku, ke které často jezdím na prázdniny. Tu rodinu jsem znal od vidění, když jsem kolem jejich domku chodil na procházky na Podhradí. Připadali mi naprosto v pohodě. Před domem jsem často potkával ještě jednu holčičku, asi čtyř až pětiletou a moc milou a ta mě vždy zdravila, říkala mi "ahoj". Když jsem si přečetl tu hroznou zprávu, zmocnila se mě obava, zda se obětí tohoto útoku nestali právě obyvatelé tohoto domku. Bohužel podle fotografií domu, respektive toho, co z něj zbylo, se mé obavy naplnily. Ať už to udělal kdokoliv, takový hanebný zločin nesmí zůstat bez trestu. Ještě štěstí, že se blízko nachází bývalá nemocnice, nyní léčebna dlouhodobě nemocných, a že matka i přes svá zranění dokázala holčičku dopravit až tam a vyhledat pomoc. Je smutné, že se musela stát taková tragédie, aby teprve poté začali představitelé státu více uvažovat o nebezpečí nárůstu extremistických hnutí a přibývajících projevů intolerance v současné společnosti. Ale něco se musí udělat pro to, aby se podobné činy neopakovaly a extrémistické spolky si stále nezvyšovaly sebevědomí demonstracemi a provokatérskými či teroristickými aktivitami.

Tato kauza nesmí zase vyšumět. Je třeba si připomenout smutné případy z historie, na které se možná někdy zapomíná. Jako například rasově motivované vraždy Tibora Danihela, Milana Lacka, Oty Absolona, Heleny Biháriové a dalších, kteří zemřeli pro svůj původ. Obětmi neonacistů se u nás stávali i Češi. Příznivci nadřazenosti západní civilizace dnes k hysterickému podněcování k rasové nenávisti využívají i dnešních moderních technologií. Jejich nejsilnějším nástrojem je internet, kde můžou pod rouškou anonymity vesele provokovat a podněcovat agresivní násilníky (nejen) z řad skinheadů k různým teroristickým aktům. Příkladem je spousta fašisticky a antisemitsky orientovaných webů či komentářů na různých diskusních fórech. Doufám jen, že se jimi budou političtí představitelé a orgány činné v trestním řízení nyní zabývat více.

Na závěr bych chtěl malé Natálce popřát, aby v sobě našla sílu bojovat a budu se za ni modlit, aby vše dobře dopadlo. Doufám, že viníci tohoto zrůdného zločinu budou co nejdříve dopadeni a po zásluze potrestáni.

Read More

O mém rodném městě Vítkově

Malebné městečko Vítkov je vzdáleno asi 25 km od Opavy a leží mezi řekami Moravicí a Odrou. Ještě v roce 1200 n.l. byla pahorkovitá krajina severní části Oderských vrchů kolem Vítkova neobydlena, hornatou krajinu k severozápadu, do dálky několika set kilometrů, pokrýval hluboký prales. V nížinách kolem Opavy a Fulneku již dávno bydleli lidé. Tato města spojovala prastará obchodní cesta, procházející nedalekou Březovou.

Dějiny města Vítkova jsou úzce spjaty s dějinami vikštejnského panství a tím i s dějinami hradu Vikštejna. Přesný rok založení hradu Vikštejna a města Vítkova není znám, neboť zakládající listiny se nezachovaly. Jisté však je, že město Vítkov bylo založeno ve 13. století Vítkem z Kravař. Vítkov se poprvé uvádí v listině, vystavené v Budišově (25.2.1301) ve věci soudní příslušnosti obyvatel nové obce Steinbachu (Dolejších Kunčic), aby „brala naučení v soudních sporech“ u městského soudu ve Vítkově. Tato zachovaná listina je až dosud nejlepším dokladem toho, že Vítkov byl postaven několik desítek let před rokem 1301, totiž v druhé polovině 13. století.

První osídlenci města byli Němci. Přišli prý k nám z východního Pruska v počtu asi 250 osob. Vlastnili z počátku asi 50 domů, obehnaných palisádami (vysokými dřevěnými špičatými kůly, zapuštěnými do země).
Město včetně hradu Vikštejna a okolí postupně přecházelo do rukou různých majitelů.

V druhé polovině 16. století proniklo do Vítkova silné protestantské hnutí. Většina katolíků přestoupila na novou víru. Evangelíci zřídili ve Vítkově první školu, v níž vyučovali psaní a čtení. Obyvatelé Vítkova se v této době zabývali ponejvíce zemědělstvím, pak řemeslem a obchodem. Třikrát do roka se ve Vítkově konala soudní přelíčení za přítomnosti rychtářů z okolních vesnic.

V roce 1593 lehl při velkém požáru Vítkov popelem. Shořely i palisády kolem města a nebyly již obnoveny. Po válce se Švédy obyvatelstvo města Vítkova trpělo hlady a nemocemi, četné domy byly vypáleny, pole ležela ladem. Ve městě žilo jen 870 obyvatel ve 125 domech. Hrad Vikštejn zůstal od roku 1776 opuštěn a záhy se proměnil ve zříceniny. V letech 1774-1775 dal Jan Julius z Froblů namísto hradu postavit na Horním Vikštejně (nynější Dubová) zámek.

Jedním z důležitých činitelů, které působily na rozvoj města, bylo i školství. Zpočátku bylo na nízké úrovni. Původní evangelická škola ve Vítkově se stala v roce 1630 školou katolickou a podléhala dozoru farního úřadu. Zděná škola ve Vítkově byla postavena u starého kostela. V roce 1927 byla otevřena školní budova pro české děti (mateřská škola, obecná škola, měšťanská škola).

Soukenictví a plátenictví i jiná řemesla přinášely městu bohaté příjmy. Po roce 1850 tovární výroba plátna zatlačila tkalcovské řemeslo. V roce 1858 byla ve Vítkově zřízena rukavičkárna, v rove 1863 tkalcovna hedvábí a továrna na lepenku v Anenském údolí. 1. dubna 1850 byl zřízen berní úřad, 1. července okresní soud i četnická stanice. 15 října 1891 „Rakouská společnost pro stavbu železnic“ slavnostně otevřela provoz železniční traťi Suchdol - Budišov vedoucí přes Vítkov. Počátkem 20. století byla vybudována kanalizace a roku 1904 bylo realizováno elektrické osvětlení.

Při osvobozování města celá dolní část náměstí a téměř celá jeho jihovýchodní strana i přilehlé ulice lehly popelem. Po válce byla vybudována nová bytová výstavba.

Read More

Yasmin Levy - Mano Suave

Velmi rád bych laskavým čtenářům svého blogu představil svou oblíbenou zpěvačku Yasmin Levy a její překrásné nedávno vydané album sefardských písní "Mano Suave". Proto zde přináším český překlad jejího hudebního životopisu.

Yasmin Levy se narodila 23. prosince 1975 v Bakaa, staré historické čtvrti města Jeruzalém.

Své první album "Romance and Yasmin" nazpívala v jazyce "ladino" v roce 2004. Její tvorba je velmi ovlivněna prací jejího otce, Yitzhaka Levyho, jež zasvětil svůj život záchraně židovsko – španělské kultury a obzvláště její hudební tradici, přenášené z generace na generaci více než 500 let. Yitzhak Levy se narodil v Turecku, velmi brzy se však i se svou rodinou odstěhoval do Palestiny. Poté začal působit jako zpěvák a skladatel v mladičkém státě Izrael. Tam se stal hlavou sekce národního izraelského rádia, zasvěcené "ladinu", jazyku blízkému kastilštině, jež je používán sefardskými Židy, kteří po vyhnání ze Španělska utekli převážně do Severní Afriky. Dnes už jím mluví jen malý počet lidí, přesto je o tento jazyk v současné době velký zájem.

Přestože Yasmin svého otce ztratila, když byla ještě dítě, vyrůstala s jeho odkazem a vášní pro romansas, balady (dramatické výpravné básně) či kantigas (lyrické písně). Mnohé jí přinesla také její matka, která byla rovněž zpěvačkou. A tak Yasmin začíná zpívat neúnavně a s profesionálním nasazením. Poprvé zazpívala publiku právě na koncertu své matky. Následovalo několik dalších vystoupení, ale až v roce 2002 si jí všimli na Womexu, kde zahájila svou mezinárodní kariéru.

Ve svém druhém albu "La Juderia" Yasmin Levy kombinuje dvě kultury – ladino a flamenko, s příměsí vlivů Středního Východu. Snaží se zde o vrátit ladino do Andaluzie a smíchat jej s flamenkem, stylem, jež v ní vyvolává hudební vzpomínku na starý maurský svět a svět židovsko-španělský, se zvučností arabského světa. Jedná se o historické hudební usmíření.

V "Mano Suave", jejím třetím albu, které vyšlo ve World Village či Harmonia Mundi, pokračuje ve stopách ladina s ještě větší zralostí a osobní zkušeností. V koprodukci britské muzikoložky Lucy Durán a Jerry Boyse byla nahrávka realizována v únoru 2007 ve studiu Livingston v Londýně. Obklopena hudebníky, kteří jsou původem z Íránu, Arménie a Řecka, z Paraguaje, Turecka, Španělska a samozřejmě z Izraele, si Yasmin Levy také pozvala zpěvačku Natachu Atlas k titulní písni svého alba, skvělé "Mano Suave".

Barbican v Londýně, La Villette v Paříži, Womad,... po tři roky Yasmin Levy zaplňuje početné sály a festivaly všude v Evropě a několikrát byla nominována na BBC World Music Awards. The Guardian prohlašuje, že bude určitě příští hvězdou World Music.

Rodina a geografické a kulturní kořeny jsou tím nejdůležitějším pro Yasmin, která dnes žije v jeruzalémském bytě mezi svými rodinnými a profesními povinnostmi a její manžel Isahy pracuje a cestuje s ní, hraje na darbuku v její skupině a stará se o organizaci turné. Když má Yasmin volný čas, vrací se do Jeruzaléma ke svým blízkým.

V březnu 2006 Yasmin Levy dostala cenu Euro-Mediterranean Foundation Anny Lindh za svou aktivní účast v mezikulturním dialogu, za svou práci s hudebníky pocházejícími ze tří různých kultur, aniž by zapomněla na své pouto, velmi silné ke španělské tradici. Tato odměna odráží její naděje do budoucna, ty, které jsou vyjádřeny v uměleckém plánu v "Mano Suave", jak v hudbě, tak v textech. Největším přáním Yasmin Levy je: "aby lidé měli více soucitu vůči sobě a naučili se žít v harmonii".

Yasmin Levy šla ve stopách svého otce. Svým zpěvem a duchovním uvědoměním rozvinula zvláštní schopnost vyjádřit a přenést emoce a historii své kultury. Stala se vyslankyní ladina.

Oficiální stránky: www.yasminlevy.net

Profil na Myspace: myspace.com/yasminlevy

Read More